Nejlepší místo ke zpytování duše

            Sledoval jsem svoje mokré tenisky jak běží po kraji silnice. Pokaždé když jedna z nich narazila na kaluž ozvalo se mohutné plesknutí. Nic jiného jsem nevnímal jen míhání mých bot a déšť, který se na obličeji mísil s mým potem. Klusal jsem dál po krajnici. Auta mě míjela bez povšimnutí a jejich zapnuté reflektory mě oslňovaly. Nevěděl jsem kam vlastně běžím, hlavně co nejdál. Nejraději bych běžel dál a dál, den za dnem, klidně celý život. Stejně bych ale neutekl. Neutekl před tím strašným pocitem, co mě zevnitř užírat jak nějaký ohromný parazit, co se rozhodl uhnízdit v mých útrobách.

            Už mi začínal docházet dech, vypadl jsem z pravidelného rytmu. Zastavil jsem se, předklonil, opřel ruce o kolena a snažil se znovu nabrat dech. Když jsem se znovu napřímil všiml jsem si neonového poutače na místní benzínové pumpě. Svižným krokem jsem došel až ke vchodu. Přistoupil jsem až k proskleným dveřím a ty se otevřely. Vstoupil jsem do osvětlené prodejny. Světlo mě skoro oslepilo a kolem mě se rozezněla hudba z rádia.

„…To byla Madonna na přání Elišky a teď si poslechneme trochu romantiky pro všechny zamilované. Je tady Robbie Williams a jeho Angels…“ halekal vesele redaktor z rádia.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem znuděnou prodavačku za pultem. Jako odpověď na mě jen kývla od rozečtených novin.

Zamířil jsem přes prodejnu rovnou k toaletám. Za dveřmi s nápisem WC se mi naskytl pohled vedle pěti mušlí na zdi i na tři kabinky, vešel jsem do té prostřední. Schválně jsem prošel kolem velkého zrcadla nad umyvadly se sklopenou hlavou, abych se do něj nemusel dívat. Nechtěl jsem vidět toho provinilce, kterého by mi ukázalo. Nechtěl jsem se vidět. Vešel jsem do prostřední kabinky a zamkl za sebou dvířka. Sklopil jsem záchodové prkýnko a posadil se. Konečně jsem si oddechl.

Snažil jsem se uklidnit a všechno si nechat v klidu projít hlavou. Sundal jsem ze zad batoh a otevřel ho. Vyndal z něj pistoli, přesněji Glock ráže 9 mm. Té se budu muset zbavit co nejdříve. Ale co dál? Sbalit kufry a odjet na Bahamy? To určitě! V tom mi však tok myšlenek narušil nečekaný zvuk. Klaply dveře vedlejší kabiny. Leknutím jsem málem upustil pistoli. Naštěstí jsem jí stihl zachytit. Stěny kabinky končili asi dvacet centimetrů nad zemí a kdyby mi pistole vypadla, mohla lehce poklouznout pod stěnou do vedlejší kabinky.

„Sakra, jak to, že jsem nikoho neslyšel přicházet?“ Pomyslel jsem si.

Rychle jsem pistoli zastrčil zpět do batohu.

„To si to pěkně podělal, co?!“ ozval se hlas z vedlejší kabinky.

Myslel jsem, že si to snad jen namlouvám.

„Co, prosím?“ zeptal jsem se.

„Ty moc dobře víš o čem mluvím, Tadeáši. Až moc dobře,“ dolehla ke mně přes tenkou stěnu odpověď.

„C-co? K-kdo jste a jak znáte mé jméno?“ vykoktat jsem ze sebe.

„Odpráskl jsi dva lidi, jako by se nechumelilo a ani si nehnul brvou. Za to se budeš smažit v pekle, Tadeáši,“ pokračoval klidně hlas od vedle.

„Kdo to sakra je?“ probíhalo mi hlavou. „Kdo mě při tom mohl vidět?“

„Zmařil si dva nevinné životy. Víš kolik úsilí stálo je stvořit a ty si je jen tak zamáváš tím svým Glockem a jednoduše je zničíš. Tu dívku kterou jsi miloval a přesto jsi se neostýchal jí prohnal olovo hlavou, mohla čekat skvělá budoucnost. Měla své sny a přání a tys je všechny zmařil. Víš, že jako malá chtěla být baletkou? Tančila po pokoji v nadýchané sukýnce a představovala si, jak chytá kytice růží na jevišti. Teď už si ale nezatančí, teď už ne. Díky tobě už nikdy.“

Vybavila se mi Klářina až nadpozemsky krásná tvář a začal jsem se nenávidět za to, co jsem udělal. Bože, jak jsem ji miloval. Složil jsem si bezradně hlavu do dlaní a začal si škubat  vlasy a zatínat nehty do tváře. Doufal jsem, že ta bolest zažene vzpomínky, ale nepomáhalo to.

Vzpomněl jsem si na den kdy jsme se poprvé potkali, bylo to v jednom zapadlém květinářství v Praze. Právě jsem vybíral květiny, protože jsem se chystal na návštěvu ke svojí tetě. Byla chudák už skoro slepá, ale květiny jí vždycky potěšily. Rozeznávala sice stěží i jejich barvy, ale milovala jejich vůni. Vybral jsem dva rozkvetlé karafiáty a vykročil k pokladně. Hned proti mně, ale stála ona. V ruce držela velký červený tulipán a její oči sjely od tulipánu na mě a zaleskly se.

„Někdo vám umřel?“ zeptala se z ničeho nic. „To mě moc mrzí.“

„Neumřel, proč myslíte?“ odpověděl jsem.

„Protože sudý počet květin se kupuje jen na pohřeb. Ale promiňte mi, není to moje starost,“ otočila se k odchodu.

„Ale ne, počkejte. To jsem nevěděl. A pro koho kupujete květiny vy?“

„Jen tak, sobě pro radost,“ vesele se usmála. Byl to úsměv na který nikdy nezapomenu. Vždycky když se usmívala, objevili se jí ve tvářích ďolíčky a trochu se jí nakrčil nos posetý pihami. Takový úsměv jí ubral nejmíň deset let. Když jsem si teď vybavil právě tyhle detaily, chtělo se mi brečet. Ach bože, zničil jsem něco tak nádherného.

Prásk! Zavřeli se dveře i v kabince na druhé straně.

„Ale no tak ta kurva si to zasloužila,“ ozval se z druhé strany nový a o poznání hrubší hlas. „Tahala se s kdekým a ještě si ty chlapy brala do TVOJÍ postele, když jsi tvrdě makal i přesčasy aby jste měli na to nové auto, co tak chtěla. Myslím, že si to oba dva zasloužili. Stejně by ta pitomá štětka dopadla bídně.“

„To není pravda, sice párkrát ujela, ale žádná štětka to rozhodně nebyla!“ zastal jsem jí.

„Ty jí ještě bráníš? Když vlezla do postele i s tvým nejlepším kámošem. Já myslim, že to hodný holky nedělaj.“

Rozčileně jsem praštil do levé stěny odkud vycházel ten hrubší hlas. Chtěl jsem zase něco říct na Klářinu obranu, ale v té chvíli jsem si uvědomil, že to je vlastně pravda. Udělal jsem to správě, oni si to přece zasloužili. Podvedli mě. Hnusně mě podrazili. Dva lidé, kterým jsem na světě věřil nejvíc. Rozhodně si to zasloužili.

„Myslíš, že zasloužili?“ Ozvalo se naopak zprava. „Klára se sice provinila tím, že ti nebyla věrná a nebyla zrovna neviňátko, ale co tvůj nejlepší přítel? Znali jste se odmalička, přispěl ti na tvoje první kolo. Hráli jste si spolu a závodili a společně spolu i dospívali. V dospělosti vybudoval prosperující firmu na výrobu pneumatik, měl ženu Helenu a dvě malé děti, na které si uvalil neštěstí, které si potáhnou celý svůj život, ty vrahu!“

„Vrahu!“ ozvalo se i zleva, doprovázené šíleným chechtáním.

„Vrahu! Vrahu! VRAHU!“ znělo teď z obou stran.

Nemohu to už vydržet. Ta vina, ta příšerná vina. Zarývám nehty do odhalených kolen až se na kůži objeví deset krvavých půlměsíčků. Nevydržím to a svalím se na zem do bláta, naneseného na podlahu od podrážek kamioňáků a řidičů, kteří si sem přišli ulevit.

„Vrahu! Vrahu! VRAHU!“ znělo stále dvojhlasně zprava i zleva.

Skrčil jsem se až k podlaze a snažil se podívat do mezery pod levou stěnou. Místo nohou jsem tam však spatřil pár kozlích kopyt.

* * *

Vina je jako nevyléčitelný virus. Jak ji jednou ve svém svědomí odhalíte, už se jí nikdy za život nezbavíte. Ať už změníte svoje jméno, bydliště, zaměstnání či velikost prsou. Prostě to uvnitř pořád budete vy a budete se cítit stejně mizerně. Už nikdy nebudete moci zapomenout. Vaše tajemství vás bude provázet jako stín. Budete muset sebou pořád vláčet ten kus svinstva, které jste provedli. Nejde ho zahodit. Nejde ho zničit. Pokud nezničíte sami sebe. Je vaší součástí.

Z novinového článku:

Muž vraždil ze žárlivosti

            V pondělí kolem osmé hodiny večerní se vracel Tadeáš Palinský (34) z práce zpět do svého bytu. Našel však ve své ložnici nevítanou návštěvu, svého nejlepšího přítele Evžena Malockého (35) se svou přítelkyni Kláru Suchou (28). V záchvatu žárlivosti oba dva zastřelil nelegálně drženou zbraní, na kterou neměl vypsaný zbrojní pas. Tadeáš byl nalezen druhý den mrtev na toaletách benzínové pumpy vzdálené asi 800 metrů od místa činu. Vrah nejspíš neunesl pocit viny …