Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Těžký případ

Sdílej na Facebooku

Autor: Hybridka22

Vloženo: 29.08.2016

Publikováno: 29.08.2016 20:07

Kategorie: Povídky -> .ostatní

S každým dalším krokem bylo Martinovi hůř a hůř. Zrychleně dýchal, v zátylku cítil sílící mravenčení, ušní bubínky rezonovaly ozvěnou vlastního bušícího srdce. Žaludek se převracel jako bójka ve vlnobití a do podrážek bot mu někdo musel vstříknout velkou dávku olova. Jen zbytky naděje, že se dočká pomoci, bránily, aby padl v mdlobách na zem.
Konečně dospěl k cíli. Před ním se objevily dveře označené jménem a funkcí věhlasného psychoterapeuta. Užuž natahoval ruku po klice, když se k předchozím symptomům přidal náhlý tlak v podbřišku dožadující se okamžité návštěvy toalety. Někde v podvědomí si uvědomoval, že mu vlastní střeva lžou. Přesto by je poslechl, nebýt dvou žen, které procházely okolo a při pohledu na něj zpomalily a začaly si něco spiklenecky špitat. Přitom ho probodávaly pohledy, před kterými by se i detektor lži vyzkratoval. Vpadl do ordinace a rychle za sebou zabouchl, až pak si uvědomil, že ani nezaklepal.
„Omlouvám se,“ vyhrkl do tváře muži středního věku s předčasně prošedivělými vlasy.
„To je v pořádku,“ usmál se lékař. Měl laskavý a melodický hlas, který bezmála hladil. „Vy určitě budete Martin. Tak se, prosím, posaďte.“
Poslechl, ale okamžitě sklopil zrak k zemi. Nevěděl, jak začít. Aby zakryl rozpaky, několikrát kolem židle přemístil brašnu a igelitovou tašku, které měl sebou, protože sem šel přímo z kanceláře.  
Terapeut ho vlídně pobídl: „Povídejte, o čem chcete. A pokud se vám nechce mluvit, klidně se na cokoliv zeptejte.“
Snad to byla právě ta nabídka dobrovolnosti, anebo celková terapeutova osobnost vyzařující pozitivní vlny, co Martinovi rozvázalo jazyk. Vychrlil ze sebe všechny bolesti a strasti v takovém tempu, že když skončil, byl zadýchaný, jako kdyby na jeden zátah vyklusal po schodech dvanáct pater.
Terapeut, který po celou dobu trpělivě naslouchal s rukama v klíně a nesnažil se ho přerušit jediným slovem či posunkem, pomalu pokýval hlavou. „Nebudu vám lhát a tvrdit, že je všechno v pořádku,“ pronesl po krátkém přemýšlení, „ačkoliv se neznáme, je zřejmé, že jste inteligentní mladý muž, který si sám nejlépe uvědomuje, jak vážné to s ním je. Což ostatně dokazuje i fakt, že jste mě vyhledal. Stejně tak nemá smysl vám nalhávat, že všechno vyřeší hrst tablet nebo pár sezení. Čeká nás hodně práce, ale vzhledem ke zkušenostem, které mám, opravdu a upřímně věřím, že jste schopný se vyléčit.“
Martinovi se zamžily oči. Chtěl lékaři vyjádřit díky za důvěru, ale stažené hrdlo nebylo sto vydat hlásku. Nakonec jen vyloudil náznak úsměvu. Terapeut úsměv opětoval, pak ale nečekaně dostal nepřítomný výraz. Roztržitě zvedl ze stolu propisovací pero, několikrát ho protočil v prstech a zaklepal špičkou o desku. Martin se zavrtěl. Čekal, že dostane termín další návštěvy a bude pro dnešek propuštěn. Náhlé ticho ho vyvádělo z míry. Židle pod ním hlasitěji vrzla. Terapeut sebou znatelně trhl a hned se široce usmál.
„Promiňte. Přemýšlel jsem, jestli nezahájit léčbu o něco razantněji než obvykle. Obyčejně zvu klienty na skupinová sezení až po několika schůzkách, ale ve vašem případě bych udělal výjimku a pozval vás na jedno, které je již dnes odpoledne. Samozřejmě pouze v případě, že budete souhlasit. Nestyďte se říct ne.“
Martinovi znovu poskočil žaludek. Pevně sevřel čelisti v obavě, že kromě bolavé duše odhalí terapeutovi i obsah zažívacího traktu. Lékařova důvěra mu však zvedla sebevědomí natolik, aby překonal sám sebe a prohlásil: „Chci to zkusit.“
„Výborně,“ rozzářil se terapeut. „A víte co? Jste můj poslední pacient, tak tady pro dnešek zavřu a půjdeme tam společně v předstihu. Aspoň si budete moci nerušeně prohlédnout prostředí, a pokud se v něm nebudete cítit dobře, stihnete odejít dřív, než začnou přicházet další klienti. Souhlasíte?“
Martin těžce polkl, ale přinutil se naoko odhodlaně přikývnout. Sebral brašnu a následoval terapeuta ven.

 

Čekal, že skončí v nějakém vyhrazeném prostoru nedaleké nemocnice, nebo pronajatém sálu ve vzdálenějším domově důchodců, prostě něčem, byť jen okrajově souvisejícím se zdravotnictvím. Ve chvíli, kdy mu jeho rozjitřená představivost vykreslila léta opuštěnou pitevnu umístěnou pod úrovní terénu, aniž by přitom dovolila zdravému úsudku vyjádřit názor, že takové zařízení v centru města jen těžkou najdou, zabočil terapeut do ulice mimo hlavní třídu.
Po pár krocích vstoupil do malé kavárny. Zřejmě tu býval častým hostem, protože personál pozdravil familiérním: „Ahoj.“ Následně se zeptal: „Je vzadu už volno?“
Když se dočkal souhlasu, prošel kolem proskleného pultu plného domácky vypadajících zákusků, pak užší chodbou kolem toalet až na konec, kde otevřel obyčejně vypadající dveře s nápisem ´salonek´. Dvorek obehnaný ze všech stran zdmi nabízel nebývalé soukromí a díky kvalitnímu nábytku i pohodlné posezení. Několik truhlíků s drobnými pestrobarevnými kvítky dodávalo malému čtvercovému prostoru na útulnosti. Poklidná atmosféra se na Martina rychle přenesla. Uvolnil se a následující půlhodinu strávil nad kávou v přátelském hovoru s terapeutem o všemožných neutrálních tématech, horkým letním počasím počínaje a skandály fotbalových rozhodčí konče.

 

Pak se dostavila první regulérní účastnice sezení, nahrbená stařenka o holi, která byla Martinovi představena coby Blanička. O trochu později přišla křehce vypadající blondýnka Irena, toho času studentka humanitních věd. Vzápětí se přihnal skladník Venca, člověk s vizáží hromotluka, který na skládání palet nepotřebuje těžkou techniku. Jako poslední, s mírným zpožděním, uštvaným výrazem a funěním astmatika, dorazil profesor češtiny Tonda. Martin byl všem postupně představován, vždy však jen na úrovni křestního jména. Povolání se dozvídal později, až když bylo setkání oficiálně zahájeno; ačkoliv na sezení u terapeuta to ani nevypadalo, spíš na neformální setkání starých známých, kteří se potřebují vypovídat.
Jako první dostala slovo starší z obou dam. Důchodkyni Blaničku v posledních letech nepravidelně navštěvoval její čtvrt století mrtvý manžel a trýznil ji otázkami typu: „Proč jsi mě furt nutila pít ty bylinkové čaje?“
Na ni plynule navázala studentka Irena, jejíž něžnou duši drtila krutost současného světa.
Poté bez vyzvání spustil Venca; těžko říct, zda se pořadí určovalo podle toho, jak kdo přišel, nebo to chtěl mít už za sebou a jen takt vůči ženám mu doteď držel ústa zavřená. Z jeho slov Martin vyrozuměl, že je skálopevně přesvědčený o tom, že materiál uskladněný ve skladu získal postupem času vlastní inteligenci a nyní se mu z čiré zlomyslnosti přeskupuje na místa, kam ho nikdy nedal. Podle všeho s tím Venca osobně neměl problém a k ambulantní léčbě byl přinucen svým nadřízeným a kolegy poté, co ho jednou přistihli, jak stočeným lanem mlátí do bedny s hřebíky a ječí na ni: „Vrať se zpátky, ty svině!“
Poslední promluvil profesor Tonda. Ale až po pobídnutí, protože v průběhu inventarizace Vencova skladu začal dlít duchem jinde. Jak se ukázalo, tento sečtělý člověk a milovník krásné literatury měl jediný, avšak závažný problém. Toužil vzít kulomet a zmasakrovat všechny ty kretény, co ani po čtyřech letech nebyli schopni pochopit shodu podmětu s přísudkem.

 

Po každém vyprávění prohodil terapeut několik zajímavých postřehů a podnětných i uklidňujících rad. Nakonec pronesl slova účasti na adresu těžkého osudu pedagoga a zaapeloval na Tondovo svědomí, aby při současném tristním stavu školství nepřipravoval učitelský sbor o důležitého člena tím, že spáchá trestný čin a nechá se zavřít.
Poté se zraky všech otočily na Martina. Ten měl rázem pocit, že se ze vzduchu vytratila většina kyslíku. Ale samozřejmost, s jakou ho mezi sebe přijali, a otevřenost, se kterou před ním ventilovali své problémy, mu dodaly odvahy promluvit, byť s trochu kostrbatějším začátkem.
„Ahoj… ještě jednou… vám všem. Jmenuji se Martin a jsem…“ Hlas se mu zadrhl. Několikrát hlasitě polkl, odkašlal si a přejel pohledem všechny přítomné. Vzmužil se a naplno vyšel s pravdou na světlo. „Jsem šťastný.“
Irena zděšeně vypískla a ukryla tvář do dlaní, Blanička vzdychla a soucitně potřásla hlavou a Tondovi by nejspíš vypadly oči z důlků nebýt skel silných dioptrických brýlí.
Venca hlasitě vyjekl: „No, ty vole, a to jako pořád?!“
Po psychologově varovném syknutí se přikrčil a omluvně zdvihl obě ruce. Ale Martin už naštěstí ztratil všechny zábrany.
„Ano, pořád!“ vyhrkl, „už odmala. Dokud jsem byl ještě dítě předškolního věku, šlo to, protože okolí říkalo, že prostě mám díky milujícím rodičům šťastné dětství. Ale když jsem začal chodit do školy, bylo zřejmé, jak moc se od ostatních liším. Nevadilo mi, že musím ráno brzo vstávat, byl jsem šťastný, že si užiji delší den. Nevadilo mi, že se musím učit, byl jsem šťastný, že se dozvím něco nového. Spolužáci to nechápali. Posmívali se mi, pak i nadávali. Výrazy jako šprt nebo idiot patřily mezi ty nejmírnější. Na vyšším stupni mě navíc mlátili. Ale mně to zase nevadilo, byl jsem šťastný, že se zocelím. Na střední škole to bylo ještě horší, protože vedle spolužáků mě nenáviděli i někteří učitelé. Podezírali mě, že se přetvařuji, že pod tou maskou vzorného studenta skrývám lumpa.“
Tonda nakrčil čelo a chystal se něco podotknout, ale Martin, místo aby mu dal prostor a odmlčel se, začal mluvit rychleji. Nebyla to od něj nezdvořilost, prostě se bál, že když teď přestane, nebude schopný pokračovat.
„V práci to nebylo o nic lepší. Kolegové mě za můj pozitivní přístup nesnášeli stejně jako dřív spolužáci. S nadřízenými to ze začátku šlo lépe, ale i jim postupem času vadilo, že bez ohledu na zadané úkoly jsem stále šťastný. Jenže proč bych nebyl? Vždyť jsem si hned po škole dokázal úplně sám sehnat práci a cítil jsem se užitečný. Nakonec to došlo tak daleko, že se mnou nikdo nechtěl sedět v kanceláři ani jednat, tak mě odsunuli do jednoho kamrlíku a komunikujeme výhradně přes mail. A víte co? Jsem šťastný, protože mám soukromí a klid na práci. Navíc, když hrozí chřipková epidemie, nemusím se bát, že se od někoho nakazím. 
Co se týče vzdálenějších příbuzných, s těmi se nestýkám. Respektive oni se nestýkají se mnou. Vrcholem pro ně bylo, když jsem sice oplakal tragickou autonehodu svých rodičů, ale současně jsem netajil, jak jsem šťastný, že dlouho netrpěli. Že prý bych se za takový názor měl stydět. Ale proč, když vím, že oni by na to pohlíželi úplně stejně? I oni byli velice šťastní lidé.
Nedaří se mi ani v partnerských vztazích. Nelíbí se jim, jaký mám přístup k životu. Že prý je ostuda, když stále bydlím v tom samém pronajatém bytě v domě, který patří jedné moc hodné paní. Ta mi den co den připravuje snídani. Ale proč bych se za to měl stydět, když se tam cítím dobře a ona je navíc výborná kuchařka? 
Můj poslední vztah skončil zhruba před půl rokem, kdy mi přítelkyně řekla, že přehnaně pozitivní sluníčka všem lezou na nervy. Nedokázal jsem na to najít odpověď. Ale byl jsem šťastný, že mi svůj názor upřímně řekla do očí. Od té doby jsem úplně sám. Ale jsem šťastný. Nehrozí mi aspoň takové věci jako strach o milovanou osobu nebo záchvaty žárlivosti. 
Svým způsobem by mi tedy nic nechybělo, ale začínám si uvědomovat, jak podezíravě se na mě dívají i naprosto cizí lidé. Rád bych věřil, že je to jen moje představivost, ale obávám se, že ne. A jestli něco opravdu nechci, aby ze mě někdo, kdokoliv, byl nervózní, vyděšený, nebo dokonce nešťastný. Proto jsem teď tady a všem vám to povídám. A bojím se, že na vás přenáším své problémy, ale přitom…“ zajíkl se a rychle si otřel vlhnoucí oči, „přitom jsem šťastný, že jsem to ze sebe dostal. Omlouvám se.“
Rázem byl přerušený změtí hlasů, které mu říkaly od ´to je ale naprosto v pořádku, chlapče´ až po ´v pohodě, kámo´. Terapeut se vymrštil z křesla, zachytil Martina za ramena a jemně ho usadil, dřív než se mohl zhroutit. 
„Myslím, že náš nový přítel si zaslouží ocenění za prokázanou odvahu a upřímnost.“
Uznalé mručení a potlesk byly pro Martinovu duši hojivým balzámem.

 

Když se o něco později se všemi loučil, cítil se jako znovuzrozený. A ještě víc, když Irena během podání ruky nesměle špitla, že by se mohli někdy sejít i mimo oficiální schůzky.
Domů nešel, ale vznášel se na růžovém obláčku euforie a do vilky, kterou nazýval domovem, doslova vtančil. Jako vždy ho přivítala opojná vůně cukru, tvarohu, rozinek, oříšků a dalších dobrot.
„Dobrý den, paní Kadlecová,“ zahlaholil.
Z kuchyně vykoukla mírně korpulentní starší dáma. „Tak už jste doma, pane Martine?“ usmála se, „to je skvělé, zrovna dodělávám večeři. Dáte si se mnou?“
„Moc rád, jen se opláchnu a převléknu.“
„A také mám hotovou novou várku vašich oblíbených sušenek.“
Na okamžik se stáhla, aby mu vzápětí podala jednu kulatou, zlatě zářící sušenku, shora ozdobenou lupínky mandlí.
S díky si ji vzal a hned se do ní chtivě zahryzl. Měl je rád už odmala; dalo se říct, že nebylo dne, kdy by jich aspoň pár nesnědl a zatím se mu nikdy nepřejedly.
Paní bytná se vrátila do kuchyně. Nemohla pamatovat časy První republiky, ale měla v sobě cosi z dam té doby, proto si navzájem vykali, ačkoliv se mezi nimi postupem let vyvinul vztah synovce a tety.
Martin byl už na konci schodiště vedoucího do podkrovního apartmá, které si dříve pronajímali jeho rodiče a nyní on sám, když zaslechl, jak za ním volá: „Doufám, že mi při jídle řeknete, kde jste byl. Hádám, že je v tom nějaká slečna, takhle ohromně šťastného jsem vás už dlouho neviděla.“
Podlomila se mu kolena. Moc nechybělo a skutálel by se dolů. Chvíli se křečovitě držel zábradlí a bojoval s mžitky před očima. Jen co rozehnal ten nejhustší roj, odvlekl se do pokoje. Nechtěl, aby ho někdo takhle viděl a už vůbec ne dobrotivá paní bytná. Zhroutil se na roh postele, svěsil hlavu a zahleděl se na abstraktní vzor koberce.
„Neskončí to,“ zašeptal, „nikdy to neskončí.“
Cítil se jako myška lapená v běhacím kole, která si strhává plíce a šlachy jen proto, aby se dostala do neexistujícího cíle. Přitiskl si pěsti na oči, až ho zabolely. Snažil se vydolovat aspoň pár slz coby důkazu o smutku, zoufalství a neštěstí, ale nešlo to. Tak, jako se celým domem neustále prolínalo aroma kuchařských schopností paní Kadlecové, bylo jeho nejhlubší nitro naplněno štěstím, které chvilkové výkyvy nálady nemohly trvale rozptýlit. Byl v pasti. Věděl už jen o jednom způsobu, jak z toho ven. O tom se však terapeutovi nezmínil, schovával si ho jako poslední možnost. Teď už si byl jistý, že nastal čas.
Převlékl se do vše důležité zahalujících boxerek a trika s krátkým rukávem. Zatímco se mu vana napouštěla horkou vodou, vypreparoval z holicího strojku žiletku. 
Vlezl do vany a ponořil se až po bradu. Prohříval si celé tělo, aby se mu pořádně rozproudila krev. Pak, bez sebemenšího zaváhání a jistou rukou, si přeťal krční tepnu. Umíral s úsměvem na rtech. Byl šťastný, že to má z krku.

 

 

Terapeut vytáhl z hromady složek tu nadepsanou ´Martin´. Povzdechl si. Ačkoliv brával nejtěžší případy, nestávalo se, že by klienta úplně ztratil. Na prohry si nikdy nedokázal zvyknout. Věděl, že by měl složku uzavřít a předat dál, ale odsunul ji a místo ní otevřel spodní zásuvku stolu. Na světlo vyndal igelitovou tašku, kterou u něj Martin při své první a současně poslední návštěvě zapomněl. Když ho ráno policie kontaktovala se zprávou o úmrtí člověka, u kterého se našla jeho vizitka, ještě o tašce nevěděl. Objevil ji až po příchodu do ordinace na židli spolu se vzkazem od uklízečky. Tehdy si její obsah prohlédl jen velice zběžně. Jeden patrně prázdný termohrnek s víčkem a papírový sáček se zhruba deseti velkými kulatými sušenkami. Správně měl všechno odnést odpovědným orgánům, ale pochyboval, že by je potěšilo papírování kvůli takovým drobnostem. Nejspíš by ho měli za blázna.

Vysypal na dlaň jednu sušenku a přičichl k ní. Vůně ho okamžitě katapultovala do dětských let, do babiččiny chalupy, kde trávil prázdniny. Neodolal a kousl si. Chuť pravých vajíček, cukru, sádla a spousty dalších známých i neznámých ingrediencí mu v chuťových pohárcích rozehrála mistrovský koncert. Tohle nebyl žádný koncernový prefabrikát, ale poctivá a neošizená domácí výroba. Než se nadál, jedl pátou. Nemohl si pomoct, byly vynikající. Silně návykové. Přinutil se přibrzdit a více si je vychutnávat. Chvíli se těšil zlatavou barvou jejího povrchu ozdobeného mandlovými lupínky. Pak polovinu odkousal a znovu si ji prohlédl. Uvnitř měla mírně nazelenalou barvu.
„Hezká kombinace,“ zamumlal a usmál se.
Nebyla to nacvičená grimasa profesionála, ale upřímný úsměv. Vzpomínky na časy dávno minulé ho dostaly do klidu a pohody, jaké už dávno nepoznal. Nechtěl se jich vzdát. Projednou se nic nestane, když si dá pauzu. Zaslouží si ji.
Přesně to oznámil sestře a odešel dřív, než zkoprnělá žena stihla zareagovat. Bez stresu si pomalu vykračoval po chodníku, usmíval se a dojídal zbývající sušenky. Okolního davu si nevšímal. Zato dav si začínal všímat jeho.
Desítky anonymních očí ho sledovaly se vzrůstajícím podezřením. Vypadal šťastně. To nebylo normální.




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (7 hlasů)

mulins - 1SebastianLowi - 1Jezevec - 1
tata - 1dhrom - 1Gerty - 1
RADIOSERVIS - 1

přečíst později

Komentáře

IQnick | + 0 / 0
15.12.2016-19:43
Ve finálovém kole jsem se rozhodla dát jen dvě jedničky. Jedné básni a jedné povídce, které mne zaujaly nejvíc. Takže za jedna. b:-)
erinien | + 0 / 0
15.12.2016-13:36
Líbila, bavila, přečetla jsem jí celou 1:)
Zdenal | + 0 / 0
14.12.2016-22:41
Tohle si pamatuju a připadá mi to pořád docela dobrý. Známkovat, ale nebudu - nějak si s tou myšlenkou velkého finále stále nedovedu poradit.
jindra | + 0 / 0 | Moderátor
13.12.2016-19:30
Ve Velkém finále je moje pořadí (=známky):
PRÓZA:
1 Makový panenky
2 Těžký případ
3 Vlak
4 Sněženka
POEZIE:
1 (ne)víra
2 Cokoli řeknu
3 Nad ránem u domovních dveří
4 Chlapec a zeď
5 Blouznění
štísko | + 0 / 0
12.12.2016-17:49
Každá povídka ve finále je velmi dobrá. Zde jsem se zcela ztotožnil s obsahem i hlavními aktéry příběhu. Postava usmívajících šťastlivců, kteří svou neustále dobrou náladou dokáží naštvat ostatní, je mi velmi blízká.
Hergot, co já už naštval lidí svým úsměvem. Pravda, na pohřbu jsem to i chápal, ale v běžných životních situacích nasír.m lidi také docela často.
Za to souznění s obsahem dávám jedničku, neboť Tvé dílo jsem si prožil a ty ostatní "jen" užil.

Robert | + 0 / 0
9.12.2016-13:14
Jojo, i dnes jsem se usmál a dobře si početl.
Možná jsem byl při čtení dokonce šťastný ;o)

2
Goalissimo | + 0 / 0
5.12.2016-19:06
Povedená povídka, na svém hodnocení nic měnit nebudu. Bavil jsem se i tentokrát.
Ostatní finálové pokusy mě ale zaujaly víc. Těžko rozlišovat mezi nejlepšími. :)
O chlup sklízíš brambory. :) Čtvrté místo mezi povídkami.
4
PavelBrezensky | + 0 / 0
4.12.2016-17:50
Za 2. pb
VedlejsiCesta | + 0 / 0
3.11.2016-13:20
Juchůů :-) Tak čtu na hlavní straně, že spolu sdílíme 1. místo - je mi ctí :-) a do velkého finále postupuje tvoje povídka. Bezva. Dobře to vyřešili.
VedlejsiCesta | + 0 / 0
2.11.2016-13:13
No, jistr mi tam cosi psal, že jsem vlastně vyhrála já, protože mám vyšší počet jedniček... ale jak už jsem psala i jemu, úplně klidně se spokojím s druhým místem - a aspoň se někdo další dostane do velkého finále... já v něm už mám básničku :-)
štísko | + 0 / 0
2.11.2016-12:04
Jak tak koukám, tak se gratuluje dvěma vítězům. Takže já se zdržím, až jak to dopadne.
Každopádně Martino, Ty i VEDLEJŠÍCESTA jste připravili čtenářům, tedy i mě několik pěkných chvilek, za které moc děkuji.

Rita | + 0 / 0
2.11.2016-8:59
Gratuluju k vítězství!
VedlejsiCesta | + 0 / 0
29.10.2016-19:07
Gratuluju k vítězství, jsem ráda, že vyhrála jedna z povídek, které se líbily i mně :-)
kadlis | + 0 / 0
29.10.2016-19:04
Zasloužené... no, já naopak stále jen vrtím hlavou, že něco s takhle děravým námětem/jeho zpracováním má bezesporu úspěch.
Ale tady je vidět, že prostě vkus 99 % lidí se liší od toho mého, neboli tuším, kde asi je chyba.:D
Olenska | + 0 / 0
29.10.2016-14:36
Gratulujem k zaslúženému víťazstvu a mám tiež radosť, že som bola s porotcami v zhode.
IQnick | + 0 / 0
29.10.2016-12:20
Myslím, že už se může gratulovat, takže blahopřeji k vítězství. Mám radost, tahle povídka byla mezi mými třemi favority. b:-)
Marionetta | + 0 / 0
28.10.2016-17:54
Líbí se mi dobře vystavěný příběh,dobrý sloh, příjemný příběh. S tou žiletkou bych asi ubrala..už tak je to dost napjaté, ale já nejsem autor. Jen spokojený čtenář.
jistr | + 0 / 0
28.10.2016-14:33
Tak předně mi vůbec není jasné, proč by zhulenec navštívil doktora. No nejspíš už byl tak zhulenej, že to neustál:))
V povídce jsou pěkné obraty, které vyvolávaly úsměv. Nejvíc mě dostala bedna, která se má vrátit na místo. :D
Sloh je v pořádku.
Devět bodů. 2
Goalissimo | + 0 / 0
28.10.2016-10:59
Rozlišovací známka: 2(+)
Goalissimo | + 0 / 0
27.10.2016-23:18
Povedené, bavil jsem se. K tématu nemám námitek. Ten "tenis", o kterém psal Tomáš mi ale trochu zamotal hlavu...:)

Když jsem dospěl k přeťatí žil, zastavil jsem se a pohlédl na předchozí části trochu jinak, než když jsem je pročítal prvně. Uvědomil jsem si vážnost té myšlenky. Pak ale přijde ta nástavba se zelenými sušenkami a ta působí až komicky. Ten tenis je zajímavý, ale trochu mě znejistil. :)

Sloh dobrý, některé obraty mě moc potěšily - svou originalitou a chytrostí:

"Žaludek se převracel jako bójka ve vlnobití a do podrážek bot mu někdo musel vstříknout velkou dávku olova."

"Přitom ho probodávaly pohledy, před kterými by se i detektor lži vyzkratoval."

nebo třeba

"Tondovi by nejspíš vypadly oči z důlků nebýt skel silných dioptrických brýlí."

A taky nějaké připomínky:

"...několikrát kolem židle přemístil brašnu a igelitovou tašku, které měl sebou..." (s sebou)

"Někde v podvědomí si uvědomoval..."
"...materiál uskladněný ve skladu..." (tohohle opakování by se asi dalo nějak obratně zbavit)

Když zintegruji přes všechny plusy a mínusy, vychází mi hodně solidní bodový zisk. Na jakou známku to bude stačit, to je pro mě zatím záhadou. :) Srovnám s ostatními a známku přidám později.

Hodně zdaru. :)
štísko | + 0 / 0
27.10.2016-16:35
Tak jsem vše dočetl. Jde o mimořádně vyrovnané a kvalitní kolo, kde i u horších známek jsem si prima početl.
Tvé dílo mě ale zaujalo přeci jen nejvíc a tak Ti tu jedničku rád dám.
TomasPytlik | + 0 / 0
26.10.2016-15:13
Tak nevím, jestli se mám smát, plakat anebo obojí :) Právě ten půvabný tenis mezi mezi komedii a tragédií se mi na celé povídce líbil nejvíce - rozpor mezi věčně šťastným a přitom předpisově nešťastným Martinem, úsměvným setkáním v kavárně a krvavou epizodou ve vaně. Dokázala jsi velice dobře nastavit a udržet netradiční atmosféru.

Jak už tady padlo, rozjezd byl pomalejší a je to znát hlavně na prvním odstavci. Pak už jsi zasekla háček a já-čtenář jsem byl neustále zvědavý, o co kráčí.

Přemýšlím, co bych poradil nebo pohanil, ale nic mě nenapadá. A to je štěstí. Nebo smůla. Nebo obojí. Za jedna :)

PS: Jen z čiročiré zvědavosti: četla jsi někdy povídku Narapoia od Alana Nelsona?
Robert | + 0 / 0
25.10.2016-22:19
Přišlas mi pod ruku jako poslední.
Nebyl to záměr, já čtu díla prostě tak, jak na ně kliknu, aniž bych věděl, kdo se tam skrývá.Takže když jsem kliknul na poslední neohodnocené dílko, vykoukla jsi na mne ty.
Ale ani v nejmenším nemohu říct, že bych toho litoval, protože jsem se velmi dobře pobavil.

Rozjezd jsi měla takový pozvolný a pro čtenáře možná ne příliš zajímavý (zpětně si říkám, že když šel Martin k psychologovi, moc šťastný nebyl ;o) ), ale od části, kde začala skupinovka, jsem se královsky bavil. Jednu chvíli jsem se tu normálně řehnil nahlas, protože profesor češtiny mi tím utrpením připomněl přítele - pedagoga, co podobným způsobem nedávno prožíval výuku trpného rodu u maturantů.

Nj, chudák Martin. I když do poslední chvíle šťastný. Ono co si budeme nalhávat, být stále šťastný, časem stejně vede k pocitu neštěstí. Měl vydržet a dočkal by se :o))

Takže to shrnu... Nápad vynikající. Zpracování na pár místech trochu upovídané. Především ten začátek. A začátky bývají stěžejní. Tam se rozhoduje, jestli čtenář zůstane nebo uteče ;o)

Pointa mi vyzněla trochu do ztracena, ale to neubírá nic na faktu, že vysoce hodnotím především nosnou myšlenku celé povídky :o)

1-
štísko | + 0 / 0
24.10.2016-13:27
štísko | + 0 / 0
24.10.2016-13:28
Předně Ti musím pogratulovat k úspěšnému návratu na kolbiště Pište povídky. Úspěšnému, protože v tak prvotřídní konkurenci se dostat do finále není jen tak. S největší radostí musím konstatovat, že psát jsi nezapomněla a že se nepotvrdila teorie jednoho doktora, který poukazoval na fakt, že od jistého věku se po konzumaci vajíček blbne.
Tolik úvodem.
Dále už Tě asi nepotěším, neboť jsem se po přečtení Tvého díla docela urazil. Obsah se mi velmi dotkl, neboť mě popadlo podezření, že jsi povahu dotyčného psychoterapeuta okopírovala ode mne. Až takovéto zneužití významu mého nicku jsem fakt od Tebe nečekal.
Ale co se dá dělat, bylo jen otázkou času, kdy to někoho napadne. Vždyť má přezdívka štísko kterou jsem si vybral, aby mě prezentovala, (prapůvod má ve slově šťastný,) hovoří o této mé nikoli jediné skvělé vlastnosti a přímo k něčemu takovému vybízí.
Jakožto neustále spokojený člověk se vším, co mi život přináší, nemohu jinak, než se takto ozvat. Žádám satisfakci, neboť provokace je velmi zjevná.
Abych dostál své povaze, tak jsem nakonec šťastný, že už mám Tvé dílo za sebou a cítím se obohacený o poznání, že na tom světě nejsem jediný za idiota. I když ten můj protějšek je jen virtuální, tak přeci jen to osoba je.
Nyní k vlastnímu dílu. Tomu by neuškodilo trochu nadosobní přístup. Pokusím se to následně jednoduše vysvětlit. V osobě profesora Tondy, plného chuti likvidovat své žáky střelbou z kulometu, protože nezvládají pochopit taje jakéhosi podmětu a přísudku, jsem Tě nemohl nevidět, jak s výkřikem "Zas o jednoho debila míň, co nedokáže ani podepsat fakturu," sypeš do svého klienta dlouhou dávku ze zmenšené a modernizované verze Ak 47, kterou speciálně pro Tebe ze známosti těsně před svou smrtí před pár lety, vytvořil sám Michajl Kalašnikov.
Téma není pro mě nijak nové, už jsem lecos v tomto oboru četl. Napsané to je ale naprosto skvěle. Ani na okamžik se mi od díla nechtělo odejít a věnovat čas něčemu jinému. Třeba drbání koček, které jsou v poslední době nějak nadměrně mazlivé, nebo mýt nádobí, či snad dokonce opravit neustále protékající záchod.
V díle tuším vsunutý velký problém dnešní doby, která se snaží hodnotit jedince, jen podle výkonu. Úsměv začíná být v této uspěchané společnosti jako podezřelá přidaná hodnota.
Známku dodám, až po pročtení ostatních příspěvků.

štísko | + 0 / 0
21.10.2016-18:35
.
IQnick | + 0 / 0
20.10.2016-12:36
Dobrý nápad, skvěle, svižně napsáno, vtip a překvapivá pointa - za můj obvod jedna. b:-)
thailo | + 0 / 0
17.10.2016-21:32
Není to dokonalé, ale kdybych nedal jedničku tomuhle, tak čemu?
1 :)
mawande | + 0 / 0
15.10.2016-7:24
Ty jo, to má tah!!! Sice nesouhlasím s "řešením" života pomocí psychedelických sušenek, psychterapie ani spáchání zbabělého "harakiri", ale hluboce smekám před formou, kterou je povídka napsána!!! Je to veskrze "hodné" čtení,navzdory fatalitě pointy. Vtip inteligentní, netřeba ani špetky samoúčelné vulgarity, proto, aby povídka pobavila! Text dává tušit autorčiny velké literární možnosti. Posílám jedničku.
IQnick | + 0 / 0
10.10.2016-16:26
Mě se to líbilo od začátku do konce. Pobavilo, rozesmálo, potěšilo. Nápad s pocitem štěstí jako diagnóza, "vypečené" sušenky, a hlavně pokaždé nějaký uvěřitelný důvod, proč být šťastný! Dokonalý!
Se známkou do soutěže se ještě zastavím po přečtení všech přihlášených děl.
Kubikula | + 0 / 0
10.10.2016-14:47
Moc se mi líbila myšlenka povídky, člověk šťastný = podivné individuum, to mě zaujalo, pak už text tak nějak dojel samospádem k více-méně tuctové pointě. Povídka se mi četla dobře, ale na můj vkus je příliš upovídaná, měla jsem někdy tendenci přeskakovat řádky, protože jsem byla zvědavá, co se z toho vyklube.

Myslím, že kdyby se text více vypiloval, tak by byl velmi působivý, potenciál tu určitě je. V tomto stavu dávám do soutěže 2).
Mirarap | + 0 / 0
10.10.2016-9:40
Obdivuji tě, spisovateko, a sebe taky, že jsem to dal...
Budeš zřejmě patřit k aspirantúm alespoň na bednu...:-)
1!
Olenska | + 0 / 0
7.10.2016-23:26
Výborne napísané, čítalo sa veľmi dobre. Ako ostatní spomínali príbeh má síce slabiny, ale inak nápaditý, zaujímavý. Na odstránenie slabín by možno stačilo vynechať dobrovoľný príchod k terapeutovi a nahradiť ho, že šťastného hrdinu chytili a odvliekli do blázinca, kde by sme sa na sedení dozvedeli, prečo to urobili.
Hrdina by teda nemusel zomrieť, ostal by šťastný v blázinci. Doktor mohol/nemusel nájsť sušienky, ja by som ich tam nedala. Ale to je iba môj návrh.
Do súťaže 1.
Luz | + 0 / 0
7.10.2016-18:48
sem se vracím s jedničkou.
Gora | + 0 / 0
7.10.2016-18:42
Ten je hnedle jako já:-) Za tvoje sugestivní líčení šťastlivce za jedna...
ADELAIDA | + 0 / 0
6.10.2016-19:11
Je to paráda, příběh i vypravěčský styl, překvapivá pointa a smysl pro humor a absurditu. I když si myslím, že to vysvětlení na konec nebylo nutné. Klidně věřím, že se něco takového může stát i bez koláčků. Prostě tělo produkuje víc endorfinů než je běžné. Dokonce někoho skoro takového znám:-). A chápu, že je sám, že se mu lidi vyhýbají. Znám spoustu takových, co nechtějí od ostatních slyšet řešení či povzbuzení, ale politování a společné ponadávání. .... 1
Gerty | + 0 / 0 | Moderátor
6.10.2016-14:27
Tohle z mého pohledu do finále ano - taže známka 1
Jezevec | + 0 / 0
6.10.2016-13:29
Už jsem komentoval - do soutěže 1
Luz | + 0 / 0
5.10.2016-21:26
úvod trochu pomalejší, jakobys sama nevěděla, jak začít, ale pak se to rozjede. příjemná, roztomile absurdní, dobře napsaná povídka s vtipnou pointou (jak je tvým zvykem); proto asi ani neřeším, že člověk, který je vlastně pořád šťastný, se chce svého "problému" zbavit a nakonec se zabije... můj obvyklej požadavek na logičnost příběhu tentokrát nechávám parkovat před domem.
kadlis | + 0 / 0
5.10.2016-16:07
Hybridka22: k tomu formátování - já tu na to nadával neustále, ale co se mi nakonec osvědčilo, je označit celý! text tak, aby nic nepřebývalo (=ctrl+a), jít do odstavce, nastavit si tam blok, 0,5 odražení prvního řádku a mezeru za odstavcem 0,2...
Kupodivu mi to od té doby PP bere a vypadá to vcelku použitelně. - Jakmile má byť jen jediný znak jiné formátování, začne mi to tu dělat paseku. (zejména pokud používám přednastavené styly, tak se to prostě nějak divně rozhodí)
SebastianLowi | + 0 / 0
5.10.2016-15:27
tady se známkování zdržím
Nápad zajímavý, popisy účastníků sezení povedené (uměl jsem si je představit).. Ale celkově to moc nedává smysl. Třeba je chyba na mé straně
Jejda | + 0 / 0
5.10.2016-14:05
Veselé sušenky to je prima, ale on byl přeci šťastný od malinka. To mi nějak nesedí. A páchat sebevraždu pod vlivem THC to už je dočista pitomost. Jinak by to byla fajn povídka. Štěstí, jako diagnóza je skvělý nápad, ale myslím, že jsi to kapku překombinovala. Taky nepůsobí příliš uživatelstky přívětivě, že nečleníš text do odstavců. Suma sumárum u mě za 2
tata | + 0 / 0
5.10.2016-10:40
už jednou jsem napsal, že se mi to líbilo, takže tě posílám dál.
1.
VedlejsiCesta | + 0 / 0
5.10.2016-9:11
Vyjadřuješ se opravdu šikovně a elegantně, stylu nemám co vytknout. Líbí se mi i originální „problém“ hlavního hrdiny. Musím ale přiznat, že zároveň mi celou dobu nesedělo, proč by se někdo naprosto šťastný chtěl léčit a dokonce zabít. Pointa s „nově nakaženým“ psychoterapeutem je překvapivá a vtipná. Ode mě 2.
kadlis | + 0 / 0
4.10.2016-15:16
Nesedl mi protiklad popisu, jak se cítil, s mou definicí štěstí. Mně tedy hlavní hrdina jako chronicky šťastný člověk vůbec nepřipadal.:)

Ale četlo se to dobře, námět se mi také líbil.
dennichodec | + 0 / 0
3.10.2016-22:30
Přeji hodně štěstí v soutěži, Hybridko22 :-)
1
Zdenal | + 0 / 0
3.10.2016-19:41
Jo, tohle už jsem četl. Do soutěže dvojka.
Hybridka22 | + 0 / 0
1.10.2016-21:18
Všem moc děkuji za přečtení a komentáře

Kaliane: Děkuji, v posledních měsících jsem prodělala určitou krizi, kdy jsem mj. přestala psát, ale pokusím se na tom zapracovat a polepšit se :-)

Jezevec: Děkuji za podrobnější rozbor – to myslím vážně, bez ironie, protože vím, kolik to dá práce. S ´ukecaností´ a ´přepískáváním´ mám opravdu problém a snažím se ho řešit, ale přiznávám, že zatím bez většího úspěchu, protože mi to nakonec prostě nedá :-) Dík za tip, písničku jsem si našla na youtube, je fakt pěkná, byť dost smutná

Tata: Děkuji :-)

Dhrom: Také jich potkávám celá hejna, jen mi občas připomínají spíš zombie. Ale to já po ránu vypadám podobně ;-)

Gerty: Znamenám si – až budu chtít Gertyho zabít, popř. učinit šťastným, musím někoho zasebevraždit ;-)

Zdenal: Souhlas, grafická podoba není maličkost. V originále to má všechny odrážky, zarovnání a další ´vylepšení´, jenže když to vložím sem, formátování se rozsype. Nejvíc mě vytáčí, že za každý řádek ukončený enterem se vloží jeden prázdný, ačkoliv ve Wordu to mám zrušené. A když ho odmažu, zhroutí se odrážky atd. Momentálně nevím, jak to vyřešit :-/

Supermartonátor: Vím, že to skřípe, ale nepodařilo se mi vymyslet nic lepšího. Možná až od toho budu mít větší odstup, nějaká myšlenka se dostaví :-) Zatím mě jen napadlo zdůvodnění trávy – zelená je dobrá na oči, tudíž ji čtenář uvítá ;-)
Supermartonátor | + 0 / 0
7.09.2016-13:54
Ten nápad je úúúžasnýýý!!!!
Prostě paráda. Velice zábavné, ale i k zamyšlení.

Mám ale i výtky.
Kdyby byl tak chronicky štastný, nešel by k psychoterapeutovi..protože by byl pořád štastný..i za ty pohledy ostatních lidí.
Ale budiž, bez toho by nebyl příběh.

Druhá výtka je ale k závěru. Podle mně měl končit příběh větou, kdy říká, že je štastný, že to má z krku. Pointa s trávou v sušenkách je sice vtipná, ale dle mého celý příběh strhává do nižší kategorie...přitom jinak je to opravdu skvělá humorná a svým způsobem temná povídka.
Zdenal | + 0 / 0
30.08.2016-16:21
Docela hezký. Ten jazyk je místy na mě moc "domácký" - už ten příměr s detektorem lži v úvodu například.

A... není to maličkost :) ... stálo by za to zlepšit grafickou podobu textu - stačí zarovnat to do bloku a udělat odrážky odstavcům - výrazně to tím prokoukne.
Gerty | + 0 / 0 | Moderátor
30.08.2016-16:04
Byl šťastný, že to má z krku. - Martino,ty mě chceš zabít! :-)))))))))))))))))))))))))))))
Ale nebylo to jediné místo, kde jsem se neuvěřitelně šťasný skoro povaloval po koberci. Ještě že mě u četby tohohle dílka nikdo nepozoroval :-)
Moc fajn, díky moc za ještě větší proslunění slunečního odpoledne, byť přece jen poněkud morbidnějším způsobem :-)
Jo - a nabízí se mi to k tipnutí, tak ti to tipnu.
dhrom | + 0 / 0
30.08.2016-11:12
Moc povedené! :) Hned jsem si vybavil pohledy imrvére naštvaných a otrávených lidí, které dennodenně potkávám. Jako by šťastní lidé opravdu pocházeli z jiné planety...
Krásně se četlo, 1!! :)
tata | + 0 / 0
30.08.2016-9:49
To se povedlo.
1.
Jezevec | + 0 / 0
30.08.2016-8:50
Skutečně profesionálně psaný text – blahopřeji
(jen bych uvítal lepší třídění do odstavců a někde v úvodu si oprav „měl (s) sebou“)

Jsi, jak vidět, mistr slova, dovolím si tedy podrobnější názor. Závěr mi malinko připomněl píseň Pohoda (Lenk) /připojuji dole text/. Ale ty jdeš mnohem dál – vytváříš paradox „být sám nešťastný z toho, že jsem šťastný“ a vyhrotíš ho až do samého extrému. Nutí to k zamyšlení (což je vždy velký přínos díla, pokud nutí myslet), zda se tím už nedostáváš zbytečně za hranu. Já „správnou“ odpověď nemám. Samozřejmě u takovéhoto díla se určitá absurdita předpokládá / očekává a ta hrana „kam až“ je velice subjektivní.
Jinak já osobně (skutečně zcela subjektivní názor) bych něco ještě malinko seškrtal (třeba ta vsuvka s pitevnou mi do celku nijak nezapadala). Přišlo mi taky zbytečné, že doktor dělal výjimku a bral ho hned na skupinu a navíc tam s ním půlhodiny klábosí – to je mimo běžnou realitu a pro příběh, myslím, zbytečné.
Skvělá jsou všechna vykreslení okamžitých situací, pocitů, míst – je to plastické a plné barev. Člověk má pocit, že tam je a prožívá to.¨

(Občas stylistické drobnosti, např. ve skupině opakování "poté poté", ale skutečně prkotiny)

Perfektní práce – jedna a tip


Pohoda –
/Jaroslav Samson Lenk/
U nás v ulici bydlel pan Svoboda,
že se pořád smál, měl přezdívku Pohoda,
když jsem se ho ptal, jakpak dneska je,
říkával "pohoda",
měl malej byt, ženu a dvě děti,
v pět vstával do práce, domů šel v půl třetí,
noviny pod paží, cukroví pro děti,
zkrátka pohoda.
Po domě se povídalo: ten má asi příjem,
zatímco my nadáváme, vesele si žije,
a hlavně paní Šulcová ze sousedního bytu
poslouchala za dveřmi a záviděla v skrytu.

Paní Šulcová psala dopisy,
co jsou zvláštní tím, že nemaj' podpisy,
no a ty, úřade, no a ty počti si,
kdo, kde a kolik,
dík paní Šulcový, jejímu dopisu
rychle pan Svoboda dostal se do spisu,
ač není podpisu, je třeba přešetřit,
autor se bojí.
Na Svobodu začali se ptát neznámí páni,
jak u nás ve vchodu, tak u něj v zaměstnání,
a i když se nic nenašlo a Svoboda je čistej,
lepší na něj dávat pozor, kdo si má být jistej.

Včera se stěhoval od nás pan Svoboda
na nějakou samotu někde u Náchoda
a já vím určitě, není to náhoda,
a tak trochu se bojím,
že brzo i my budem hledat samoty,
bydlení na stálo, nejen o soboty,
kvůli pár Šulcovejm, no a vím na tuty:
o to nestojím.
Usměvavej Svoboda mi totiž hrozně chybí,
zjišťuji to ponenáhlu a málo se mi líbí,
že Šulcová je na koni, a proto není náhoda,
že lidi zdravím úsměvem a odpovídám:
pohoda, pohoda...
Kaliane | + 0 / 0
29.08.2016-21:02
...mírně nazelenalou barvu... muhehehehe :D

pěkné, moc pěkné :) Štěstí jako diagnoza...
Ráda jsem si zase něco od tebe přečetla a klidně bych četla častěji ;)

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.