Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Vyhlašuji 1. leden za Den šálků na kávu

Sdílej na Facebooku

Autor: Citron604

Sbírka: Fejetony z jednoho a více šálků na kávu

Vloženo: 1.01.2017

Publikováno: 1.01.2017 01:31

Kategorie: Fejetony -> .ostatní

Anotace: Vlastně obyčejná káva a k tomu neodmyslitelné šálky na kávu skrývají mnohá neznáma.Fejetony z jednoho a více šálků je s hořkostí, sladkostí i kyselostí, jak káva bývá, odhalují a i podšálkem servírují...

„Presso s mlíkem…dva cukry navíc.“ Objednané espresso jsem si v hlavě s již předem nachystanou lustrovou spojkou a peánem spojil s očekáváním, zda servírka s profesionálním úsměvem přinese oříškově hnědou kávu s lahodnou krémovou pěnou. V dopředu nahřátém bílém porcelánovém šálku, aby mi espresso, co nejdéle vydrželo teplé. Natřásal jsem se na jeho silnou chuť, připomínající mně, trmácejícímu se městskou až příliš hromadnou dopravou kloubový autobus nebo housenkovou tramvaj. Taky se tu spojuje více věcí. V kávě přirozená hořkost, sladkost a kyselost.

Než servírka objednávku rutinně vyřídí, stihl jsem si na kavárenský stolek připravit nezbytné brýle, nachystat stejně nezbytné cigarety a ještě nezbytnější kartičky a tužku. Kdyby kolem zakroužil nápad. Zaútočil jako dotěrná vosa. Jak zrnko nepražené kávy se ze zelené slupky nápad skutečně vyloupl. Nebylo nutné ani tlačit na pilu. 

„Díky ti, kozo.“

Obyčejná, jednoduchá věta, která mi profrčí mozkovými zatáčkami jako soutěžák na rallye Monte Carlo pokaždé, kdy se mi zadaří dostat se na dosah potěšení z vonící kávy, tentokrát způsobila cirkus. Bolšoj. Ruský státní. Až příliš jsem se vžil do děje a namísto, jen pro sebe, v duchu, jsem uznání opravdický, čtyřnohý koze, vyjevil nahlas. Servírující rezavé a pihaté stvoření s pichlavýma očima pod výraznými černými mostními oblouky obočí, se v mžiku nafouklo jak montgolfiéra a zaklelo výrazy, jejichž význam jsem si trochu pamatoval z dob povinné to maturity z ruštiny. Ujišťuji, nic lichotivé to nebylo.

Stvoření s táckem a mým espressem, na které se mi jak pokusnému čoklovi vědátora I. P. Pavlova už sbíhaly sliny, mžikem zařadilo zpátečku. Hrušková postava a moje káva zmizely za barovým pultem. Zvedl jsem se a měl k odchodu.

Mezi dveřmi jsem stihl výmluvným pohledem, co možná nejdrsnějším, a k tomu polonahlas, dát café baru a takzvané servírce sbohem. „Tak dík, ty…(kozo).“

Na rozdíl od hluchoněmé děkovačky neznámému kusu ze stáda etiopského pasáčka Chaldima, druhá měla konkrétní adresátku. Za to, jak hořce mi osladila presso, do pracovní knížky baristy vyfasovala černou skvrnu a k tomu červenou kartu. Vyloučeno. Tady si ještě jedno kafe už nedám. Neosladím o trochu víc, ani kdyby mi k tomu chtěl Bob Dylan naživo, akustik, zazpívat One More Cup of Coffee.

Před kavárnou jsem se natěsno obtočil kolem chlápka v sežvýkaném a zašpiněném baloňáku. Vyvalil se mi do cesty jako nějaký sud ze sklepení. Razantně, ještě pořád šeredně navztekán, jsem vpadl do silnice. Články v moto rubrikách nelhaly. Ke srážce s kávou s mlékem nedošlo. Opel Mokka má kvalitní brzdy.

A pročpak vzdávám, s pravidelností obletu Země kolem Slunce, tichý, vnitřní dík jakési bezejmenné koze? Pro kozí příběh. Legendu o objevení kávovníku, tak nějak, v 9. století.

Údajně se to všecičko seběhlo tak, že chudý pastýř, navraceje se se svým stádem koz z pastvy, v místech, kde se teďka rozkládá etiopská oblast Kaffa, vnímal, jak po celodenním vedru únavou sotva pletou všema čtyřma nohama. V tom, jedna z trmácejících se koz vybočila z houfu a zamířila okusovat olistění a spásat bobule na keři. Jelikož mlsná koza není mlsná, jak se praví, sežere, na co přijde, o čemž dokázal barvitě vyprávět i kapitán Pierce z M. A. S. H a svoje už ví taky sedlák z bavorského Rosenheimu, co přišel o deset tisíc eur, nachystaných na traktor ve stoeurových bankovkách na kuchyňském stole. Zatímco si odskočil, jeho koza Steffi mu sežvýkávala všechny prachy.

Etiopské kozy zase ožraly do mrtě keře a pasáčkovi o chvíli přišlo, že vypadají, jak kdyby je zcákal živou vodou. Nebo si daly taneční drogu. V rozvernější náladě stádo jaktěživ neviděl. Ačkoliv byl bez bačovského i jiného vzdělání, ihned se dovtípil, že tajemství zázračné kozí vzpruhy ukrývají keřové bobule. I narval si jich do kapes. Na rozdíl od koz, které kávu spásaly naprosto strojově, pastýř bobule pečlivě vybíral. Opatrně, ručně otrhával plody, které měl za hodně zralé. Červené, do hněda až do hnědofialova. Před spaním pár podivných bobulí vypeckoval, rozžvýkal. Z dalších si svařil nápoj. Ze spaní sešlo.

Ať bylo nebo nebylo právě tak, i bez honosné kavárny a bez hrnečku s jedním ouškem, anebo dvěma, byl na světě první milovník. Výběrové kávy.

Pasáček kafař se za svůj objev žádného dekorování a slávy nedočkal. Nepočítám li, že si při každém pití šálku kávy na něho vzpomenu. Jsem vděčný. Kozám. Kávu totiž objevila koza a nemíním se přít s kavárenskými tlachaly a odmítači všeho, že toť musela být koza horská. V 9. století se kozy sotva takto rozlišovaly; vždyť i dělení velocipedů na silniční, dráhové, MBX, crossové, trekkingové a horská kola nás potkalo až dlouho po vylepšení parního stroje.

O století předtím, než se do technických dějin i filmových scénářů zapsal James Watt, ovšem byly již sepsány kapitoly vídeňské kávy, počínající ni omamnou vůní kávy, ale smradem ze střelného prachu a dělovými ranami, projevy to válečnických choutek statisícové armády Kary Mustafy Paši, dobýt metropoli habsburského mocnářství. Po dvouměsíčním obléhání museli turečtí kávomilci, jakož obléhatelé města, kopyta otočit a mazat nazpátek. Když v září l. p. 1683 z bojiště u Vídně poraženi prchali, zanechali v leženích žoky s kávovými zrny. Káva se stala válečnou kořistí obránců Vídně. Přěpočstivým paninkám oprýmkovaných důstojníků habsburské monarchie se ale nápoj z jedlých plodů kávovníku a upražených zrn uvnitř, zprvu hořký a trpký zdál. Toliko do času, než jistý podnikavec přidal do nápoje bobek šlehačky a přisladil ji medem. Zmlsaným jazýčkům jemnostpaní už „vídeňská“ káva chutnala.

S válečnou kořistí na tom byli Vídeňané tak o dost lépe než husité u Domažlic. Křižáci odtud sice taktéž pádili, poraženi na hlavu, a k tomu kardinál, jak se ilustrovalo v učebnicích dějepisu, na útěku ztratil klobouk; ale co s kloboukem, když je chuť na prostřeno a něco k zapití? Turci se do Vídně pro kávou napěchované žoky již nenavraceli. Křižáci pro kardinálský klobouk do zemí českých naopak přitáhli mockrát.

Buďme si jisti, že dobrotivý Josef Švejk by k tomu měl jemu vlastní průpovídku: „Jo, paní Müllerová, kafe a vojny, to k sobě, holt, tak něják, pasuje“. Ležel by v posteli „stižen opětně rheumatizmem“ a paní Müllerová by v kuchyni vařila kávu. Posléze by přišla scéna, věrně už vylíčená Jaroslavem Haškem, jak se taky Švejk do válčení namočil. Vztyčil se na posteli a prohlásil: „ Jdu na vojnu!“ Paní Müllerová se dala do pláče: „Nemám, milostpane, zaběhnout pro doktora?“ „Nikam nepudou, já jsem až na ty nohy úplně zdravej kanonenfutr a v tý době, když je to s Rakouskem vošklivý, každej mrzák musí bejt na svým místě. Vařte kávu klidně dál.“ A zatím, co paní Müllerová, uplakaná a rozechvělá celičká, cedila kávu, Švejk si na posteli zpíval.

Ačkoliv se to zrovna přliš nevykřikuje, káva stále ukrývá četná neznáma.

Z nepublikovaných zápisků Daniela Defoe, jak je získal lovec senzací Erich von Däniken, prosáklo, že Robinson Crusoe neustále pátral po okolí příbytku zbudovaného na ostrově a snažil se využívat přírodu a přírodní jevy ke svému osohu. A k obstojnému přežití. Musí se poprat s nemocí, vyrobit si nádobí, ušít šaty. Pokouší se vyrobit si mouku, upéct chleba, zaplnit díže a spíže. Postavit ohradu pro kozy. Dál se mezi řádky, jako stín vzpomínek na budoucnost, dá vytušit, že Robinson s Pátkem, coby chovatelé koz, se pokoušeli vycvičit je i k vyhledávání kávovníku. S jakým efektem, zápisky tají. Že to s kozím výcvikem asi příliš nedopadlo, se dá soudit z turistického průvodce. Bedekr upozorňuje (varuje?), že na ostrově Robinsona Crusoe není hospoda. Natož kavárna.

„Díky ti, kozo“, plám znovu za kávu, kavárny, vídeňskou kávu, dobrého vojáka Švejka a kávu pro něho od paní Müllerové. Diplom, čestné uznání nebo rovnou metál dám i za internetové kavárny, v nichž do nenávratného ztracena zmizel pojem vzdálenosti. „Díky ti, kozo“, též za recepturu švagra od Božky; Božkov zvládá namixovat kávový speciál, tuzemský origoš s příchutí etiopské kávy.

A z čeho si na poznání připít? No, přece z vánočního dárku a mého nejoblíbenějšího porcelánového šálku, co není jak Vincent van Gogh. Nemá jedno ucho. Má, a to je správně, obě dvě. Jedno vpravo, jedno vlevo.

A na co si připít?

Slavíme bujaře Den energy drinků, intimnostmi zas Den spodního prádla, vrabčáci, slavíci a nejen z Madridu, kosáci, sýkorky, andulky, datlové a třebas i kukačky mají Mezinárodní den ptačího zpěvu. V kalendáři jsou rovněž zaneseny Mezinárodní den toalet a Mezinárodní den objetí zdarma či Mezinárodní den domácích mazlíčků. Slaví se Den kávy. Hospodářská zvířata mají svůj den.

Tudíž, na počest etiopské kozy, zrnkové kávy, pomníku kostky cukru v Dačicích, vyhlašuji tímto 1. leden za Den kávových šálků. Nevybráno náhodou. Po Silvestru silné espresso prostě nemá chybu.

Králova je mrtva, ať žije královna. Silvestr odrachejtloval, ať žije Káva a s ní to nejdůležitější - šálek na kávu.

Jde se slavit. Den kávových šálků a hrnečků s jedním uchem a šálků dvojušáků. Jak jinak, tou nejlepší kávou. A propos - dáte si nebo vyrazíte na slavnostní espresso, caffee latte nebo capuccino na počest Dne kávových šálků a hrnečků se mnou?

 



Další dílo ve sbírce >
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Toto literární dílo ještě nebylo hodnocenopřečíst později

Komentáře

Nebyl zatím přidán žádný komentář
Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.