Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Skleněná minulost

Sdílej na Facebooku

Autor: Lenice

Vloženo: 2.01.2017

Publikováno: 2.01.2017 23:29

Kategorie: Fejetony -> O lásce

Anotace: O tom, že stará láska nerezaví víme. To, že zázraky se dějí, připouštíme. Ale to, že se dějí věci mezi nebem a zemí, zjišťujeme na vlastní kůži tehdy, když nás skutečně nějaký ten zázrak navštíví. Život se uzavírá v kruh a my si připadáme jako v románu.

Nevěřím na duchy, i když vím, že nás někdy navštěvují. Nevěřím ani na zázraky, i když vím, že se někdy dějí. Věřím na osud? Těžko říci… V co ale věřím je to, že stará láska nerezaví. Přesvědčila mě o tom před pár týdny Richardova tvář, která se najednou vynořila odkudsi ze zapomnění. A stačilo tak málo… Stačilo, abych ho potkala, přijala pozvání na kávu a pár minut hleděla do jeho očí a pár minut poslouchala jeho hlas. Vůbec se nezměnil, prolétlo mi hlavou. Čtvrt století zmizelo jako mávnutím proutku. Byl kdysi mojí velkou láskou… A stejně tak nešťastnou a zoufalou. Byl totiž ženatý a já svobodná. A tak jsme se milovali a zraňovali. Nakonec všechno dopadlo tak, jak už to v takových příbězích dopadá. Když jsme se viděli po pár letech, by stále ženatý a já vdaná… A dnes? Jsme oba rozvedení… a tak stačilo ono jediné setkání k tomu, aby přišlo další a další. A pak noci a dny, které splynuly v jeden nekonečný dialog o lásce. A jsme zase spolu. Tentokrát bez překážek a opravdově. Jsem tak šťastná… Zároveň jako bych se bála tomu uvěřit. Chodím po špičkách, protože se bojím, že ten sen, který žiju, vyplaším. Čekám na Richarda a jdu uvařit kávu. Z police vedle kuchyňské linky beru skleněnou dózu. Chytnu ji za víčko a… BUM! S rachotem dopadá na dlaždice a roztříští se na tisíc kousků. Zametám to nekonečné množství střepů spolu s kávovým práškem a pláču. Uvědomuji si, že jsem si rozbila nejmilejší schránku na kávu, kterou jsem měla. Jako milovnice „turků“ jsem do ní přesypávala kávový prášek ze sáčku dobrých pětadvacet let. Stěhovala jsem si ji z ubytovny do našeho prvního bytu s manželem. Pak do druhého a do třetího… Když prasklo víčko, manžel mi jej na moje přání slepil pevnou lepicí páskou a tak mohlo svoji funkci plnit dál. Tu dózičku jsem vozila na návštěvu k rodičům a stěhovala se s námi každé léto na chalupu. Nikdy jsem ji nevyměnila za žádnou jinou a nikdy jsem si nepřipustila, že bych o ni mohla přijít.

„Mami, co se stalo?“ přiběhl zjišťovat syn. Nechápal, že jeho matka může ronit slzy nad pitomou skleničkou na kafe, kterých si může opatřit, co hrdlo ráčí, stačí zajít do nejbližšího obchodu.

„Mami! Že ty jsi k ní měla citový vztah?“ žertuje. Měla, můj synku, měla… Zametla jsem střepy, uvařila kávu instantní a přemýšlela, proč jsem ji rozbila právě teď. V té dózičce mi totiž kdysi dávno přinesl kávu právě Richard…

Když přišel, ruce se mi ještě třásly a hlasem smutným jako pondělí mu ukazuji největší ze střepů spolu se slepovaným víčkem. Richard jej chvíli podrží v prstech a pak mi jej podá zpět se slovy:

„Miláčku, vyhoď to. To byla naše minulost…“



Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (1 hlasů)

Citron604 - 1

přečíst později

Komentáře

Libby | + 0 / 0
19.01.2017-14:54
Konec dobrý, všechno dobré. Pěkné počteníčko.
aklasuok | + 0 / 0
15.01.2017-12:43
Fejeton to není...
je to prozaická miniatura a je to takové milé povídání si (pro sebe i pro ostatní) Ruší mě ty tři "pokračující čárky", které sama tak často používám teba ve svých komentech, ale nevím jestli přísluší i ofiko dílům. Taky mě ruší text bez odskoků u odstavců a vůbec ten divný "fond", či jak se to jmenuje, ale vím jak špatně se sem text nasazuje a je kolikrát nad síly člověka tomu dát nějakou úpravu
a to zdůraznění poselední věty pak působí jako pěst na oko
Ale jak píšu, není to text pro všehcny čtenáře, mnozí by nudou odešli, k těmhle písmenům se musí nějak dozrát věkem a zkušenostmi a tak, když se to stane, čtenář, zde spíš čtenářka, dočte, a pak, pro sebe, se usměje
Dani | + 0 / 0
9.01.2017-11:43
Tak tohle prohlášení by mne "vzalo" asi víc než celé to rozbití.
Doma taky nechápou, že mne víc mrzí rozbití či ztráta nějakého jen "braku", než třeba rozbitý hrnek z růžového porcelánu.
Citron604 | + 0 / 0
3.01.2017-20:09
Dík. Beru. Hodně dobré.
Rozumím i tomu, mít "lidský" vztah k na pohled a pro někoho tzv. obyčejným věcem. A že tady hlavní roli hraje dóza na kávu, mi potěšilo navíc - jako "přidaná hodnota"...
albicastro | + 0 / 0
3.01.2017-8:52
Nevěříš na duchy, i když víš, že nás někdy navštěvují?? To je nějaké dívné, ne? :D
Jinak je tvůj fejeton čtivý a rád jsem si ho přečetl..:))

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.