Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Světlo

Sdílej na Facebooku

Autor: Džarda

Vloženo: 5.01.2017

Publikováno: 5.01.2017 01:02

Kategorie: Povídky -> .ostatní

Krev. Pulzující krev a tma. Někdy mírné šero zbarvené do ruda. Všude voda, příjemně teplá.

Nic jí nechybělo, přesto si připadala jak v kleci – kleci příliš malé pro její nahé tělo. Chtělo se jí křičet: „Pusťte mě ven!“ Ale nešlo to.

Někdy přemýšlela nad tím, jak se sem dostala. Poslední, co si pamatovala, bylo, že šla spát. Než usnula, přišel k ní její pes. Byl to stařičký beagle. Měl dvanáct let a přepočteno na lidský věk byl podobně starý jako ona. Ten večer divně kňučel. Podrbala ho a řekla mu, ať o ni nemá strach. Nepomohlo to. Poprvé mu dovolila, aby si lehl do postele vedle ní. Přikryla jej a položila na něho vrásčitou ruku. Příjemně hřál. V tu chvíli si vzpomněla na manžela. Bylo tomu deset let, co naposledy usínala vedle něho s rukou na jeho boku. Na boku, který byl to ráno tak nezvykle chladný.

S tou vzpomínkou usnula. A potom přišlo světlo. Oslňivě jasné. Hřejivé. Klidné. Nedokázala si vzpomenout na nic dalšího, až na to, jak otevřela oči zde.

Z úvahy ji vytrhly cizí hlasy. Mluvily klidně a potichu, ale ženský hlas, který znala od začátku, křičel bolestí. Cítila v něm agonii, strach, utrpení. Bála se o něho. Chtěla mu pomoci, ale neuměla to. Nemohla pryč.

Znovu v duchu zvolala: „Pusťte mě!“

Po nějaké době se vše začalo třást. Ztuhla a čekala. Ucítila hrozný tlak, bolest. Velkou bolest.

„Přestaňte!“

Téměř současně, jakoby v odpověď na její myšlenky, uslyšela ten známý ženský hlas, jak také trpí. Proč?! Jakým mučením to procházíme?

Trvalo to chvíli, pak bolest ustoupila. Nakrátko. Sotva nabrala dech, opakovalo se vše znovu. Mnohokrát. Nekonečně. Nějaká síla ji tlačila pryč.

Tunel. Tlak. Bolest. Světlo.

 

Světlo! Opět světlo. Bolelo ji do očí. Mžourala a snažila se zaostřit. Nešlo to. Toto světlo bylo také jasné, ale nehřálo. Obklopil ji chlad.

Náhle ji někdo uchopil a plácl po zadku. No toto?!

Křičela na něho, ale uvědomila si, že nedokáže tvořit slova. Přepadla ji panika. Co se to děje?!

Kruh se pomalu uzavíral. Myšlení ji začalo klouzat mezi prsty. Slova nahradily obrazy. Obrazy nahradily emoce. Emoce nahradil pud. Hlad. Touha po teple. Konečně uslyšela známý hlas. Brečel. Ale jinak. Bolest zmizela.

„Pojď sem, maličká,“ řekl ten hlas. „Jsem tvoje máma. Budu tě milovat navždy.“

 




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (4 hlasů)

IQnick - 1gabruska - 1JariAgnes - 1
Terichan - 1

přečíst později

Komentáře

hladovec | + 0 / 0 | Kritik
6.01.2017-15:59
Pěkný! Pěkně napsaný s vyníkající pointou...

Ono to trochu vypadala že odchazí, a ona se přitom otočila :)...Fakt pěkný tip a pro mě s dobrou délkou, nic není navíc, níc nechybí.

Díky
crazy | + 0 / 0
6.01.2017-12:30
Jako mužskej mám asi blbé představy, ale to je bezvadně líčený porod! Světe! Jsem tu!
Olenska | + 0 / 0
5.01.2017-19:58
Veľmi dobré. Aj dobre napísané aj zaujímavé námetom. Už som sa bála, že ponecháš vedomie, čo by nebolo možné, ale uniklo v správnej chvíli a všetko začalo od začiatku. Prečo nie? V inom paralelnom vesmíre možno áno.
gabruska | + 0 / 0
5.01.2017-19:00
hm...*
revírník | + 0 / 0
5.01.2017-18:15
Doba ve smrti může být jak chce dlouhá a je jako mžik.
IQnick | + 0 / 0
5.01.2017-15:53
Vracím se s tipem, snad se ještě někdo přidá.
IQnick | + 0 / 0
5.01.2017-9:59
No, člověče, jestli okamžitě po smrti přeskočíme do života, tak potěš pánbůh. Já bych si docela chtěla mezi životy trochu odpočinout :-)
Moc pěkná povídka a moc pěkně napsaná. b:-)

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.