Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Padesát

Sdílej na Facebooku

Autor: Lenice

Vloženo: 5.01.2017

Publikováno: 5.01.2017 22:11

Kategorie: Fejetony -> O životě

Anotace: Není to málo, ale zatím to také není moc. Dost toho máme za sebou a již méně před sebou. Když se ohlédneme a máme nač vzpomínat, není čeho litovat a tak docházíme k závěru, že už bychom vlastně ani mladí být nechtěli.

Tak a už je to tady! Je ze mě čerstvá, nefalšovaná padesátnice. Asi každý, když dojde k tomuto úctyhodnému věku, nevyhne se jisté bilanci. Když jsem se tehdy narodila, bylo všechno jiné, byl jiný svět kolem nás a lidé zřejmě také jinak mysleli a jinak se chovali. Přesto jsem ráda, že jsem přišla na svět právě tehdy a zažila věci takové, jaké byly. Bez počítačů, bez internetu, bez mobilních telefonů, bez reklamy a bez bulváru, ale i bez ozonové díry, bez povodní, s modrým nebem nad hlavou v létě a spoustou sněhu v zimě, s teplem sálajícím z roztopených kamen. Vím, jak vypadá zajíc, bažant a veverka, protože jsem si je nenalistovala v encyklopedii, ale viděla je na vlastní oči a pamatuji si chuť lesních jahod utržených jen tak po cestě do školy. Vím, že mléko se nevyrábí v továrnách, ale že jej získáváme od zvířat, kterým se říká kráva a že bývalo plné smetany, ze které se dalo stloukat máslo. Králičí maso bylo součástí běžného jídelníčku a ne sváteční pochoutka. (Mimo jiné, po dlouhé době jsem včera koupila v obchodě pět králičích stehýnek za 129,- Kč). Dodnes cítím vůni posečené trávy a umím si vyvolat pocit, který se mě zmocnil, když mi maminka koupila nové střevíčky. Televize nevysílala čtyřiadvacet hodin denně a na výběr jsme měli pouhé dva programy. Dívat se stejně dalo jen na Večerníček nebo v neděli dopoledne na Hupa a Hopa. A jednou za půl roku na Čtyři z tanku a pes nebo jiný podobný šlágr. Když jsme leželi nemocní v postelích s obklady na krku, listovali jsme papírovými knížkami, které voněly. Naše babičky nechodily do fitek a neměly umělá prsa ani nehty. Nosily zástěry a ruce jim voněly zahrádkou a vlasy čerstvě upečeným štrůdlem. Dědečkové byli šikovní, uměli leccos opravit a my nikdy od nich neslyšeli větu: „Nemám čas…“  O Vánocích jsme strojili živý stromeček přinesený z lesa a zdobili jej voskovými svíčkami. Vosk stékal po skřipcích a vydával zvláštní vůni. Existovala možnost podat telegram na poště, který se používal ve výjimečných případech. Když takový telegram pošťák přinesl, většinou znamenal zlou zprávu. Naši rodiče nás nevozili autem z kroužku do kroužku. Nechali nás běhat po hřištích s klíčem na krku do setmění a pak nám jen podepsali úkoly. Slovo obezita se nás netýkalo.   

Ve škole nebyla žádná interaktivní tabule na prezentaci, ta naše voněla křídou a někdy trochu páchla po mokré houbě. Učitel nebyl náš kámoš, ale měl náš respekt za všech okolností a my měli přirozené mantinely, ve kterých jsme se pohybovali. Oblečení jsme nosili vesměs všichni stejné nebo alespoň podobné a tak se nikdo nemohl vyvyšovat nad ostatní a dávat těm druhým najevo, že jeho rodiče jsou bohatí. Svačiny jsme neměli nutričně vyvážené, ale s poctivým šunkovým salámem, který chutnal. Po škole jsme chodili do sámošky pro lízátka za korunu a eskyma za padesátník a před školou nikdo, ale fakt nikdo nekouřil a kdo měl kazetový magneťák, který se dal nosit ven, byl prostě KING. Poznámky neexistovaly, učitel si prohřešky s provinilci vyřídil sám. Dvacet příkladů navíc a vyřešeno, jaképak vzkazy rodičům. Když někdo dostal pětku, byla to ostuda, ne hrdinství. Každý z nás měl jasno v tom, čím chce být  a nepoužívali jsme větu: „Mně je to jedno.“ Často jsme neměli volbu, vše bylo předem dané, ale zase nás velký výběr možností neuváděl do stavu zoufalosti a bezmoci nad vlastní nerozhodností. Měli jsme prostě život jednodušší a v jednoduchosti je krása. Zkrátka a dobře: neměnila bych. A to je asi ze všeho to nejdůležitější.

 




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (2 hlasů)

Oskaar - 1Dani - 1

přečíst později

Komentáře

Lenice | + 0 / 0
9.01.2017-20:34
Děkuji za reakce :-)
Dani | + 0 / 0
9.01.2017-12:07
Taky bych neměnila, ani kdyby mi za to platili. Člověku je dáno nanrodit se do určité doby a taky do ní patřit.
S letošní blížící se šedesátkou taky prohlašuju, že z mého pohledu bylo dřív všechno lepší.
Bylo, určitě bylo, protože jsme byli mladí, zdravější a bezstarostnější, a taky měl život v té době jasnější mantinely a tím byl v podstatě i jednodušší.
I v té škole to bylo jinak. Lumpárny se dělaly, ale přijatelná byla nejvýš ta trojka, kdo chytnul čtyřku nebo dokonce kuli, byl před třídou za blba a lenocha, nikoli za hrdinu, jak se tomu dneska. A do žákajdy se opravdu psalo jen sdělení o třídních schůzkách, nebo pak ještě poznámky typu "za mými zády se mi drze směje přímo do očí" nebo "balí spolužákům ke svačině chrousta" :-)a to pak měl doma řemen svátek.
S věkem problém nemám, neřeším ho, jen okolí mi ho občas připomene.
A smutné je tom snad jedině to, že od té padesátky a později už člověk najisto ví, že se neodvratně přehoupnul do druhé půle toho svého zdejšího bytí.
Proto ale ze sebe nemusí dělal šaška a chtít za každou cenu zpětně urvat vše, co ještě nestihl :-)
Gerty | + 0 / 0 | Moderátor
6.01.2017-15:37
Často jsme neměli volbu... - jo, především v tomhle ta doba spočívala, i když si ji povětšinou pamatuji taky jako ty. Ale k tomu ještě modrý kopce na obzoru, vzdálenější než Měsíc s Marsem dohromady, a před nimi ostnáč a soudruzi s ostře nabitými samopaly. Možná jsi bydlela nekde dál od těch kopců, tak ti to možná tolik nepřišlo, ale já je měl na očích každý den. Ale ani já bych neměnil - alespoň si člověk váží dneška.
Oskaar | + 0 / 0
6.01.2017-9:50
Jo a vetřu se vám do příznivců.
Oskaar | + 1 / 0
6.01.2017-9:48
Jako správný hnidopich bych chtěl upozornit, že ozónová díra byla už za nás. Ostatně, pokud půjdeme do detailů tak ta „díra“ tu byla vždy, i když nikoliv tak rozsáhlá. Je totiž přirozená díky principu magnetických siločar právě na pólech a jejich vlivu na uspořádání horních vrstev atmosféry... Ježiš, tohle sem ale nepatří. To se omlouvám. Nechal jsem se trochu unést. :-)))
Jo Hup a Hop, to už je jiná. Tyhle vopičáky jsem miloval. Byli to pěkní syčáci. Chudák Kapitán. Babičky a umělý prsa ... :o))) jo dobrý, málem jsem se posmál.
Ostatně všechno co je tady napsáno, do zlata zasadit! Je to hrůza i já často vzpomínám na „pravěk“. Tedy podle mých dětí. Vlastně manželčiných. :o)) Tahle tvorba se mi líbíí... A hlavně se mi moc líbí ta část o pětce ve škole. Imaginárně tleskám.

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.