Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Večeře

Sdílej na Facebooku

Autor: tata

Sbírka: Díla lidská i nebeská

Vloženo: 6.01.2017

Publikováno: 6.01.2017 09:07

Kategorie: Povídky -> Prozaická miniatura

Anotace: Nechal jsem se inspirovat článkem na internetu

Večeře

 

Cítím to. Vstoupil kuchař a s ním jako by se přivalila vůně. Neopakovatelná směs koriandru, hřebíčku, skořice a smažených jídel.

„Můžu dostat dva plátky svíčkové na pepři s hořčicovou omáčkou?“

Kuchař přikyvuje.

„Restované brambory a sklenku červeného francouzského vína? Nejlépe burgundské,“ diktuji dále.

„Mohu ti nabídnout Syrah z vlastních zdrojů,“ ozve se velitel.

„Ano, beru. Červené víno, jako krev Spasitele. Dále pak fazolky s křenovým přelivem a kuřecí špalíčky na divoko s rozmarýnem?“

Opět souhlasné přikývnutí.

Přemýšlím nad bláhovým přáním z dětství, kdy ještě žila maminka.

„Mohl bych dostat vanilkový pudink s medovou polevou a jemně nakrájenými broskvemi ze sladkého nálevu?“

Kuchař se podívá na velitele a ten přikývne.

„Ano, to všechno můžeš mít Franku, i když bych ti nejraději dal jen suchý chléb.“

Naše pohledy se setkaly. V tom jeho se zračila lhostejnost.

Suchý chléb, napadlo mě, tím Ježíš nakrmil dav. Pak ho stejně ukřižovali. Podíval jsem se na ruce. Třesoucí ruce. Blíží se čas, doba, milosrdenství.

Bylo mi dvacet

A svět se špinil zapomněním.

„Támhle, vidíš,“ řekla, „Polárka a Velký vůz. Budou pořád nad našimi hlavami, jestli ty budeš tam a já tady.“

Jenže, hvězdy nám zhasly. Vím to. Ty naše společné jsou už bez jisker a třpytu. Jsou mrtvé.

Tenkrát jsem věděl, že Bůh existuje, že má modré oči, odbarvené vlasy a tak hedvábnou kůži, až se mi tajil dech. Bůh jménem Gabriela. Vždy, když jsem dostal úder, každý den a každou noc, věděl jsem, že se pod hvězdami nalézá bytost čekající na mé dopisy, zprávy ze země Nicoty, z krajiny Zbytečnosti.

Jestli je vám dvacet, nebo čtyřicet, a tušíte, že někam nepatříte, pak je vaší povinností odtud odejít. Musíte se snažit přelézt ostnatý drát bránící svobodě, oddělující mrtvé od živých.

„Děkuji veliteli.“

Po tolika letech mám najednou právo pořádně se najíst. Čeká mě snad vysvobození? Všechno jsou jen plané myšlenky pokřiveného mozku. Mám v hlavě brouky. Jsem nenapravitelný. Jsem labužník. Prý si mohu objednat cokoliv, co místní kuchyně zvládne. Snad jen prý se mám ohlédnout, vzhledem ke svému svědomí, na činy, vedoucí mě celou dobu cestou zatracení. Tak to říkali, ale copak mě to zajímá?

„Nepovečeříte se mnou, veliteli?“

„S tebou ne,“ odpoví, „dnes večeřím s manželkou v klidu domova.“

Nemáme se rádi.

„Franku, až se najíš, přijdeme všichni i s kaplanem, budeš mít možnost se vyzpovídat.“

„Děkuji, ale boží útěchu nepotřebuji zprostředkovávat, neboť sám sobě jsem si Bohem.“

„Pak ti tedy přeji, šťastnou cestu.“

Po letech, strávených hledáním pravdy, pravidelně přicházela otázka, jestli jsem to já, kdo ubližuje, nebo jsem tady proto, aby hranice zla a dobra byla zřetelnější. Pak se znovu s další smrtí, chci zeptat svého svědomí, zda jsem tady správně, jestli mí andělé nespáchali chybu, nedostatek v úsudku při mobilizaci síly a rozumu, když odkryli nevinnosti a nechali mě napospas vlastnímu rozhodnutí.

Vzhledem ke všem našim bohům, ptám se, jsem zodpovědný za své činy, nebo jen předurčení ze mě dělá viníka? Jsem vinný za svůj osud?

„Víte co veliteli? Dejte mi ten chléb. Jen suchý chléb jako tělo a červené víno jako krev. Nic víc nechci.“

„Franku, nedělej na nás dojem hodného člověka. To už ti nikdo neuvěří. Všichni víme, co jsi zač. Škoda, že nesmím používat na veřejnosti slova jako parchant, nebo zkurvenec, hned bych byl k tobě upřímnější.“

Ano, parchant, to je to oslovení, které si zasloužím. Jenže, tak se smí člověk nazývat jen, pokud má svědomí. Prezident také přisahá na vlastní svědomí. Ten nejvyšší v zemi, jenž má tu moc udělit milost.

Bylo mi dvacet a svět se lehce špinil.

A pak se mi zavřely oči. Na dlouhou dobu jsem usnul.

Bojím se mrtvých, i když k nim patřím. Zima mnou prolézá stejně jako jejich studeným domovem. Čekám na odpuštění s pohledem upřeným do hasnoucích hvězd Orionu.

Jsem labužník a svou večeři si vychutnám.

„Veliteli, dejte mi prosím tedy to, co jsem si objednal.“

Nemám svědomí, a proto nežádám nic jiného. Nechci pochopení, nežádám o vyslyšení. Dejte mi, na co mám právo. Dejte mi už pokoj.

Má poslední večeře.



< Předchozí dílo ve sbírceDalší dílo ve sbírce >
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (7 hlasů)

Mirarap - 1crazy - 1IQnick - 1
Rita - 1kecup - 1štísko - 1
Marusja - 1

přečíst později

Komentáře

tata | + 0 / 0
7.01.2017-20:55
Díky, díky všem.
Jitka | + 0 / 0
7.01.2017-17:10
Fajn tip.
crazy | + 0 / 0
7.01.2017-16:34
Srdečná gratulace k TIPu, jen pokračuj
revírník | + 0 / 0
7.01.2017-16:07
Klasicky výborně napsané, jak jsme u tebe zvyklí, tato.
Marusja | + 0 / 0
7.01.2017-11:44
Někdy je dost pozdě ... :)
tata | + 0 / 0
7.01.2017-8:05
Děkuji Jene Blechovane i štístko a kecupe
štísko | + 0 / 0
7.01.2017-7:29
Pěkný TIP.
kecup | + 0 / 0
7.01.2017-7:26
Chutná povídka.
Blechovan | + 0 / 0
6.01.2017-20:30
Tenhle měl čas nejen "povečeřet", ale i pofilozofovat. Jiní nemají čas ani pocítit, že přestávají být. Večeře nevečeře.
Poutavě popsané.
tata | + 0 / 0
6.01.2017-18:49
děkuji a dobrou chuť
Hausner | + 0 / 0
6.01.2017-18:25
Přihrál jsi i vůni večeře. Pěkné.
tata | + 0 / 0
6.01.2017-13:49
Děkuji nadvakrát iqnick i ritě
Rita | + 0 / 0
6.01.2017-13:27
Dobré, 1.
IQnick | + 0 / 0
6.01.2017-13:20
Opulentní večeře s filozofickou přílohou.
Dobrý. Moc dobrý! Ke čtení i k zamyšlení.
Mám tipovací, tak to rovnou odkliknu. :))
tata | + 0 / 0
6.01.2017-12:51
Jo Václave, takhle nějak by to mohlo být.
Díky.
crazy | + 0 / 0
6.01.2017-12:08
Dejte mi láhev dobrého červeného, anebo raději dvě, ať vidím svět růžově, než se setmí.
tata | + 0 / 0
6.01.2017-10:32
Děkuji Míro
Mirarap | + 0 / 0
6.01.2017-10:20
Poslední vydatná večeře Franka Páně...Bůh s ním...:-)

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.