Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Fajn človíček - Po stopách

Sdílej na Facebooku

Autor: Frannie

Sbírka: Fajn človíček

Vloženo: 8.01.2017

Publikováno: 8.01.2017 16:31

Kategorie: Povídky -> Ze života

Z nějakého mně neznámého důvodu šel život dál. A to úplně normálně. Jenom bez Človíčka. Tatínek s maminkou chodili každé ráno do práce, já do školy a Jitku vodila teta Amálka do školky. Pravda, to poslední byla celkem novinka. Ale jinak zůstalo vše při starém. Jako by nikoho nezajímalo, že nám v rodině někdo ubyl. Jako bych tu ztrátu vnímal jen já.

Abych byl spravedlivý, nejspíš to bylo tím, že dospěláci měli nějaký čas k dobru a už se s tím srovnali, a Jitka byla prostě ještě malá a brzy zapomněla. Možná. Jenže to je v mých očích příliš neomlouvalo. Naopak. Kdykoli jsem mohl, velmi netaktně jsem upozorňoval na to, jak mi vadí, že předstírají, že se nic nestalo. Odmítal jsem ráno vstávat, protože mě přece vždycky budil Človíček. Nehrál jsem si jako jindy, protože u hraní mi obyčejně asistoval kocour. Nejedl jsem večeři, protože pod stolem nebyl nikdo, kdo by ode mě loudil něco na zub.

Tak to šlo týden nebo dva, až to nevydržela teta Amálka a u večeře, které jsem se účastnil jen formálně, se rozkřikla: „Ty kluku paličatá, přestaň už trucovat a raději se sebou koukej něco dělat! Myslíš si snad, že my jsme toho kocoura neměli rádi a nemrzí nás, že se ztratil? To víš, že mrzí! A taky jsme ho celé ty tři týdny hledali a ptali se sousedů, ale to se holt stává! Kocouři se ztrácejí! Měli jste ho dát vykastrovat, aby se držel víc doma. No nekoukej se na mě tak ublíženě, Eliško, já vím, co říkám! Zvíře má být buď pořád doma, aby se mu nic nestalo, nebo venku. A pak počítejte s tím, že se něco stát může. A ty, Kubo, sněz tu večeři, než mě doopravdy naštveš!“

Tetě Amálce nikdy nešlo moc odporovat, a tak jsem poslechl a večeři snědl. Ráno jsem poslušně vstal a šel do školy a po škole jsem se zavřel do pokoje a maskoval se hrou s autodráhou. Pak zavrzaly dveře a v nich stál tatínek. Zrovna se vrátil z práce a díval se na mě mile a ustaraně zároveň. Chvíli také předstíral zájem o autíčka, ale brzy se odhodlal k tomu, kvůli čemu za mnou přišel.

„Víš, Kubo, napadlo mě, jestli by ses nechtěl se mnou jít ještě jednou povídat, jestli bychom Človíčka přeci jenom nenašli.“ Kdybych si tehdy nechtěl hrát na uraženého, skočil bych tátovi radostí kolem krku. Ihned jsem se běžel obléknout a vydali jsme se po stopách mého nejlepšího kamaráda.

Samozřejmě jsme ho nenašli. A nenašli jsme ho ani druhý den s maminkou, ani třetí, když jsme na něj s Jitkou čekali na zahradě. Ale konečně se uvolnilo napětí a smutek, který nás všechny tížil, i když někteří se ho snažili odehnat tím, že dělali jakoby nic.

Od té doby jsme na každé procházce pozorně koukali, jestli někde nezahlédneme zrzavý kožich a chundelatý ocas. Tatínek dokonce oficiálně vypsal odměnu pro toho, kdo kocoura první uvidí, a to celou jednu čokoládu! Vyvěsil to v kuchyni na lednici mezi mé poslední vysvědčení a Jitčin nejlepší obrázek ze školky a nesundal až do konce listopadu, kdy maminka prováděla vánoční úklid a „všechny ty papíry, co jsou úplně k ničemu“ musely pryč.

 

A pak tu byla Mína. Tedy byla i nebyla. Mína byla totiž kočka velmi osobité povahy.

Tak zaprvé, neměla ráda dvounožce. Ze začátku se před námi schovávala v uhláku, což vzhledem k jejímu zbarvení byl úkryt naprosto dokonalý. Navíc kdo by za ní do toho uhláku lezl, že? Jestli stále ještě žije nebo ne, jsme kontrolovali pouze podle jídla, které zatím stále mizelo. Poprvé se odvážila ven ze své skrýše v přítomnosti člověka až na konci září, kdy maminka trpělivě čekala skoro půl hodiny v naprosté tichosti u misky s čerstvým rybím masem. Z Míny koukaly z uhláku jen dvě žluté svítící oči. Nakonec se připlížila k neodolatelně vonící tresce s nejvyšší opatrností, aniž by spustila oči z nezvaného hosta a se stejnou opatrností si vzala do tlamičky kus ryby a pelášila s ním zpátky do uhláku. Zkrátka a dobře, neměla ráda lidi.

Zadruhé, byla to kočka divoká. Když už se konečně smířila s tím, že s námi musí koexistovat, někteří z nás si mysleli, že bychom z ní přeci jen mohli vychovat milou, přítulnou kočičku. Omyl, přátelé. Už nikdy potom mě žádná kočka nezmrzačila víc než Mína. Sice měla svoje potřeby, které se projevovaly jedním otřením se o člověčí nohy za týden, ale hraní si s lidskými mláďaty k oněm potřebám rozhodně nepatřilo.  

Zatřetí, byla to Paní Kočka. Vždycky muselo být po jejím. Dalo by se říci, že v ní teta Amálka našla spřízněnou duši. Na její jasné, pronikavé a štiplavé: „Mňauuuu!!!“ se totiž také nedalo nic říct. Krom toho, po hlasovém projevu obvykle následovaly vytažené drápy.

A právě teta Amálka se na to černé tvrdohlavé a odmítavé stvoření jednou v listopadu podívala a po chvilce uvažování se otočila na mé rodiče: „Proboha, pusťte tu kočku ven.“

Maminka s tatínkem si vyměnili rychlý pochybovačný pohled. „Ale co když se ztratí?“

Teta Amálka naklonila hlavu doprava a hned zase doleva s pohledem upřeným na Mínu. „Nebojte se, tahle se neztratí.“



< Předchozí dílo ve sbírceDalší dílo ve sbírce >
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (4 hlasů)

gabruska - 1JariAgnes - 1IQnick - 1
alexandrmaly - 1

přečíst později

Komentáře

alexandrmaly | + 0 / 0
11.01.2017-14:48
Je mi moc líto Človíčka, ale se dá dělat, opět pěkné pokračování, jen tak dál
IQnick | + 0 / 0
10.01.2017-14:27
:o)
frannie | + 0 / 0
10.01.2017-13:18
no to byl ale blbej překlep :-) dík za upozornění
IQnick | + 0 / 0
10.01.2017-13:11
Takhle se neztratí nebo tahle se neztratí?
To takhle mně nějak nedocvakává :o)))
A těším na další díl. b:)
frannie | + 0 / 0
8.01.2017-19:51
Dekuju moc. Taky se snazim ze sebe timhle textem vydolovat nejake vzpominky. A na co si nevzpomenu, to si dovymyslim.
JariAgnes | + 0 / 0
8.01.2017-19:42
Že píšeš krásně, jsem Ti napsala už několikrát...
Vyprávíš o tom, co je mi blízké, co jsem měla ráda v dětství, a já zase vzpomínám...

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.