Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Po stopách temné tanečnice

Sdílej na Facebooku

Autor: Frannie

Vloženo: 8.01.2017

Publikováno: 8.01.2017 19:04

Kategorie: Povídky -> .ostatní

Anotace: zase jedna kočičí

I.

Na tomhle místě bych nikdy nečekal, že ji uvidím, ale tehdy tam stála a popravdě řečeno, ani se na mě nepodívala, jen si klidně prohlížela sama sebe. Byla krásná. Seděla hrdě vzpřímená a čelila ostrému listopadovému větru s grácií vlastní jenom několika tvorům na zemi. Proč zrovna tady? ptal jsem se sám sebe. Bylo to nějakých sto dvacet metrů vzdušnou čarou od kdysi dávno nejvyšší budovy v republice, dnes už samozřejmě jen zapomenuté administrativní krabice na lidi. Naproti mlčícího parkoviště. V jakési předzahrádce dalšího domu, který nesloužil nikomu jako domov, podél kterého si tak rádi zkracovali studenti cestu ze západního nádraží do školy. Ve vzduchu to chmurné dopoledne tančily lístky stromů, které se sem zatoulaly z daleka a jakoby náhodou.

A tehdy se pohnula. Byl to rychlý pohyb, jenž mě vytrhl ze zamyšlení nad nesmyslností tohoto obrazu. Černá tlapka vystřelila vzhůru a stáhla na zem jeden suchý list značně nesouměrného tvaru. I ten zde působil nepatřičně. Ačkoli já jsem si dovedl docela snadno domyslet, odkud se vzal. Tmavá silueta se pohnula a já měl možnost si ji prohlédnout v její plné kráse. Podle mého skromného odhadu byla velmi mladá, takových šest, sedm měsíců. Černý celek rušila jen bílá skvrna pod krkem a růžový čumáček. Srst měla zaprášenou a krásné velké zelené oči se jí leskly slzami, které dost možná nezpůsobil žal ale ten nepřátelský podzimní vítr. Očividně nikomu nepatřila. Byla to toulavá kočka. Byla svobodná.

Pozoroval jsem tiše, jak si vesele pohrává s barevným listím a přemýšlel, jestli jí nechybí domov a laskavá lidská péče. Než jsem se však stačil vrátit do reality, to malé černé stvoření se vydalo na cestu někam dál. Bezmyšlenkovitě jsem ji následoval, tiše a rychle, aniž bych tušil, proč mě zrovna tohle odrostlé kotě tak fascinuje. Jakoby mě někam vedla. Jakoby mi chtěla něco ukázat, něco mi říct.

Přeběhla silnici a zamířila k uličce lemované auty, kde tahle auta byla zřejmě jedinými jejími obyvateli. Pospíchal jsem s jistými obavami, že na jejím konci se nachází silnice s hustým provozem. Ale moje černá tanečnice neohroženě pokračovala dál, bez jediného pohledu stranou zahnula doleva a běžela podél několika obchůdků až k podchodu, kde se zastavila, zavětřila a opatrně začala sestupovat po schodech dolů. Snažil jsem se dýchat co nejtišeji, když jsem se jí kradl podchodem v patách. Ale to ani nebylo třeba. Černá kočka přede mnou se ani neohlédla a pokračovala dál a dál…

II.

Už jsem si myslel, že jsem ji ztratil, když jsem se rozhlížel po parčíku. Viděl jsem ji sem zaběhnout, ale když jsem se zrychleným tepem došel na místo i já, nebyla po ní ani stopa. Zato jsem si ale vzpomněl, kde jsem viděl ty nesouměrné listy, se kterými si před chvíli hrála. Nakonec si myslím, že brestovce ani v žádném jiném parku v Ústí nerostou, ale opravte mě, pokud se mýlím. Stoupl jsem si vedle okrasné fontány. Teď v listopadu, kdy byla vypnutá, moc okrasně ovšem nepůsobila. Rozhlédl jsem se, ale nikde nic. Jakoby se po ní zem slehla. Ale díval jsem se dál a vydrželo mi to dlouho, než mě začaly zebat nohy. Dobře, asi je čas to vzdát a jít si po svých. Zamířil jsem pomalu k západnímu východu z parku, když v tom jsem to viděl.

Seděla u živého plotu po mojí pravici, dostatečně blízko porostu, abych ji v tom šedivém dni mohl přehlédnout, a nebyla tam sama. Z toho křoví koukala zářivě bílá hlavička další kočky. I tahle byla celkem malá a obě seděly v těsné blízkosti a dívaly se jedna druhé do očí, až se jejich růžové čumáčky téměř dotýkaly. Hlavou mi prolétlo povzdychnutí. Snad ze závisti, snad z té paradoxní situace, do které mne dostala má vlastní zvědavost. Připadal jsem si, jako bych skulinkou v zavřených dveřích nahlížel někomu do domu a stal se tak nezvaným svědkem velmi intimního prožitku, jenž by měl patřit jen těm dvěma.

Tlačil mne čas, a tak jsem se chtě nechtě musel donutit k odchodu. Beztak se mi ten vlezlý vlhký chlad zakousl až příliš hluboko do těla. Slíbil jsem sám sobě, že pokud svou černou tanečnici, jak jsem kotě pokřtil, potkám příště, zeptám se jí, zda by nechtěly ona a její sestra kráčet životem se mnou. Možná jsem naivně doufal, že se mnou budou sdílet trochu z té jejich tajemné lásky.

Schválně jsem si vybral ten východ z parku, abych se k nim dostal co nejblíž a mohl si je obě naposledy prohlédnout. Podle výrazu lidí hemžících se parkem, jsem usoudil, že nikdo z nich dojemnou scénu nepostřehl. A když pak spočinul můj zrak na dvou ušmudlaných kožíšcích, nešlo si z té malé vzdálenosti nevšimnout.

Oči té bílé hleděly skrz.




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (4 hlasů)

JariAgnes - 1IQnick - 1Pétík - 1
Vesuvanka - 1

přečíst později

Komentáře

frannie | + 0 / 0
12.01.2017-19:35
Kousalko, se vších, co píšeš, souhlasím. Byla to keš, měla čtenáře někam zavést. Příběh se z toho stal až potom, a to už se blbě škrtá.
Svobodná kočka, to je v podstatě míněno jako takové povzdechnutí. Má svobodu, ale něco za ní zaplatí. A jestli je to cena velká nebo malá, to je otázka.
aklasuok | + 0 / 0
12.01.2017-14:45
" Bylo to nějakých sto dvacet metrů vzdušnou čarou od kdysi dávno nejvyšší budovy v republice, dnes už samozřejmě jen zapomenuté administrativní krabice na lidi
V jakési předzahrádce dalšího domu, který nesloužil nikomu jako domov"

tohle mě v textu ruší, vůbec do těch dalších vět nepatří... ale, možná se to váže k tomu avizovanému textu ke kešce, pak to má určitě zakuklený význam pro hledání něčeho konkrétního... asi té kešky
osobně bych tam nechala pouze větu "Naproti mlčícího parkoviště."
tím chci jenom říct, že všechno nemusí být přesně okleštěné, ale že někdy míń je víc a že dnešní doba a dnešní požadavky na čtení chtějí text sice dostatečně vypovídající, ale pryč se zbytečnými popisy - a že knihy z 19. století se dneska právě kvůli tomu ani nečtou.. (jo, přeháním)

a nikdy jsem neviděla kočku, která si prohlíží sama sebe
být svobodný - to zní hrdě, v souvislosti s kočkou toulavou bych to tak neviděla, protože toulavá kočka je chudák, vypovídají o tom kočičí kolonie u majáku v Makarské a ještě víc v San Sebastianu, osobně bych ta dvě slova jako charakteristiku nepoužila

bezmyšlenkovité pronásledování...bezmyšlenkovitý je stroj, pohyb,... ty jsi nebyl bezmyšlenkovitý, měl jsi přece myšlenek plnou hlavu

musel jsem se donutit k odchodu...co takhle... musel jsem jít

tak asi takhle... dost zbytečností pro tak poetickou scénu, kterou nám předkládáš... a je z toho psaní jednoznačně vidět, že je psané ne kvůli dvěma kočkám a příběhu, ale protože potřebuješ někoho někam navést, přivést

ale i tak jde vidět, že to se slovy umíš a že tvé "vypravování" patří na serveru k tomu lepšímu
Kousalka
Archer | + 0 / 0
10.01.2017-7:27
Krásná povídka, dojemná ....... a smutná
Vesuvanka | + 0 / 0
9.01.2017-23:07
Povídka je krásná a dojemná, miluji kočky. Gratuluji k Tipu a přidávám 1***
frannie | + 0 / 0
9.01.2017-19:26
Komu by taky dneska nebylo smutno
JariAgnes | + 0 / 0
9.01.2017-18:13
Gratuluji, Frannie... jsem ráda, i když jinak je mi dnes smutno...
frannie | + 0 / 0
9.01.2017-12:44
Děkuju, jsem moc ráda, že vás tahle miniaturka zaujala. Původně to byl text ke keši, ale vzdala jsem to. Jako keš to byl blbej nápad.
IQnick | + 0 / 0
8.01.2017-20:07
Pěkný, dojemný příběh. Přidávám se k tipu.

jen mě trochu zarazila tahle věta: "Přeběhla silnici a zamířila k uličce lemované auty, kde tahle auta byla zřejmě jedinými jejími obyvateli."
ta mě přišla poněkud překombinovaná :o)
JariAgnes | + 0 / 0
8.01.2017-19:53
Píšeš o nich nádherně...
Kdo má rád kočky jako já, jistě se nebude zlobit, že Ti dávám TIP...

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.