Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Milí příbuzní

Sdílej na Facebooku

Autor: pešu

Vloženo: 9.01.2017

Publikováno: 9.01.2017 15:01

Kategorie: Ostatní -> Scénáře

Milí příbuzní

Postavy

Igor – otec rodiny, neduživý čtyřicátník, výbušný, se sklony k hypochondrii, prošedivělý, příliš nedbá o svůj zevnějšek, stará se o svoji starou babičku a malého synka Kubu

Marie – Igorova žena, často unavená z práce, matka dvou dětí

Pavlík – syn Igora a Marie, pubertální středoškolák, jeho hlas ve stádiu extrémní mutace, IQ  podprůměrné

Kuba – mladší syn Igora a Marie, asi pět let, IQ značně vyšší než u staršího bratra

Bratranec Karel – Igorův vzdálený bratranec, obézní, bohatý a namyšlený

Hilda – Karlova žena, Němka, obézní, fiflena

Babička – Igorova devadesátiletá babička, většinu času tráví na lůžku

Kočka – domácí mazlíček

 

Děj

 

Obývací pokoj rodinného domku. Igor sedí na omšelém gauči, sleduje televizi a pije pivo. Nalevo od něj spí babička v posteli, přikrytá mohutnou peřinou. Malý Kuba jezdí vláčkem po babičce, napodobuje pískání vlaku.

IGOR: Ježišmarja tam je zase kulový… (přepíná program na TV, zpozoruje Kubu) Sakra kolikrát jsem ti říkal, aby sis nehrál na babičce, Kubo! Dělej, slez z ní!

KUBA: Ale babička má nejlepší tunel…

IGOR: Já ti dám takovej tunel, až se ti z toho udělá blbě! Honem dolů! Počkej, až přijde maminka z práce, ta si s tebou udělá pořádek…

(Z poza dveří se ozývá bouchání dveří a šramot, Marie přichází z práce.)

MARIE: (pouze hlas z chodby) No to je zase den… bych se mohla na všechno (V tom se ozývá vyděšené zavřesknutí kočky) Kočka jedna blbá!

(Marie vchází do místnosti.)

IGOR: Maminko, ty jsi dneska nějaká nesvá.

MARIE: (celá uřícená) On tě ten smích přejde. Až ti povím, co se stalo, tak budeš nesvůj taky.

IGOR: Proboha co zas? (vstane zděšeně z gauče) U Tří chlupů byla zase hygiena?

MARIE: Ale prosimtě, jdi už s těma tvejma Chlupama někam.

IGOR: Tak co?

MARIE: Něco mnohem horšího! Volal bratranec Karel!

IGOR: (Hrůzou zmlkne a flákne sebou zpátky do gauče.) Co chtěl?

MARIE: Přijede na návštěvu, i s Hildou…

IGOR: Můj bože… Musíme je zastavit!

MARIE: Na to už je pozdě, za deset minut jsou tu.

IGOR: Kristepane! (vstane a zmateně běhá po místnosti) Musíme se schovat! A hlavně babičku!

MARIE: Prosimtebe, proč bychom se schovávali… a s babičkou! Vždyť víš, že k nám jezdí jenom kvůli ní… a naposledy tu byli předloni.

IGOR: No právě! Oni totiž… oni vloni nepřijeli, protože jsem s Karlem mluvil a tak nějak jsem mu řekl…

MARIE: Cos mu řekl? (podezíravě)

IGOR: No, že babička…

MARIE: Že babička co?

IGOR: Že umřela…

KUBA: Babička umřela? (Začíná pomalu plakat a podívá se na spící babičku.)

MARIE: (Ke Kubovi) Ale né, zlatíčko, to jenom tatínkovi leze pivo na mozek. (K Igorovi) No to ses teda předved‘! Kvůli jedné blbé návštěvě ročně pohřbíš svoji vlastní babičku!

IGOR: Teď nemáme čas na výčitky… Nemůžeme dál čekat! (Přichází k čelu babiččiny postele a zapírá se do ní.)

MARIE: Co děláš?

IGOR: Musíme babičku schovat. (tlačí postel směrem ke dveřím)

MARIE: Ty ses zbláznil! A kam ji chceš jako vrazit? Za komín?!

IGOR: Nebuď zase (posune postel) hysterická! (posune postel) Dám ji ke klukům (posune postel) do pokoje. Tam snad Karel s tou jeho německou fuchtlí nepoleze. (Už tlačí postel ven ze dveří) Minule nám prolezli celej dům, jen aby se nám pak mohli smát, jak jsme chudí, ale dneska je nepustí nikam!

MARIE: Bože, za co mě trestáš? Co jsem komu udělala, že mám manžela takového idiota! (Propadá v pláč.)

IGOR: (nakoukne na Marii z chodby) Maruš!

MARIE: Co chceš?! (vztekle)

IGOR: Vypni topení! Něco si vymyslíme, třeba… třeba že nám prasklo potrubí. Vyženeme je mrazem!  (Mizí znovu na chodbu, ozývají se zvuky posunující se postele.) Sakra, z čeho ta postel je… (Vtom se ozývá zoufalé zavřesknutí kočky.) Kočka jedna blbá…

***

V obývacím pokoji sedí na gauči Igor a Kuba. Oba zabalení v zimních kabátech, omotaní šály, na hlavách čepice. Třesou se zimou. Před nimi na malém stolku fotografie babičky a u ní zapálená svíčka. Vtom se ozývá zvonek.

MARIE: (Pouze hlas z chodby) Karle, Hildo! Já jsem tak šťastná, že vás vidím! No pojďte, pojďte dál!

(Do obýváku vstupuje Karel, jeho žena Hilda a za nimi Marie, také oblečená v zimním.)

IGOR: (Přehnaně předstírá nadšení, vyskočí z gauče a začíná hosty objímat.) Karle! Hildo! Vítejte! Takovou dobu jsme se neviděli!

KAREL: Zdravím, zdravím… Igore… ehm… nemáte tu nějak chladno?

IGOR: Já vím, strašně se omlouvám… ale prasklo nám topení a instalatér má čas až zítra, tak jsme se na to museli trochu obléct.

HILDA: Ó, mein Gott! Chutáci… to je pšíšerné…

KAREL: (Zpozoruje fotku babičky a svíčku) Ach, Hildičko, podívej, babička… Tolik nám chybí…

IGOR: Nám taky, Karle, nám taky… Každý den jí tu s Kubou zapalujeme svíčku. Je to, jako by tu pořád byla s námi. (Vteřinu předstírá smutek.) Jak dlouho se chcete zdržet?

KAREL: No, říkali jsme si, že bychom jeli domů až večer…

KUBA: (kýchne)

HILDA: Och, to nebohé Kind v té zima určitě nachlátnout!

MARIE: To bude v pořádku, určitě je to jen z- (do řeči jí skočí Igor)

IGOR: To není náchlad! Víte, byli jsme s ním u doktora a zjistili mu nějakou zvláštní nemoc-(v tom mu do řeči skočí Marie)

MARIE: (Nervózně a naštvaně) Ale není to nic závažného! Má jen-(vtom jí do řeči skočí Igor)

IGOR: Stafylokoka!

KAREL a HILDA: (Vyjeknou hrůzou.)

IGOR: Ale žádný strach, pravděpodobnost nákazy je prý jen sedmdesát procent. (Usměje se a schválně zakašle.)

HILDA: (Pomalu a nervózně) Ó, mein Gott…

KAREL: No, ehm… možná pojedeme i dřív, to víte, dálnice je pořád ucpaná, tak abychom se dostali domů ještě za světla…

IGOR: To naprosto chápu… tak se u nás aspoň na chvilku posaďte!

HILDA: Ó, my postát… to snad stačit.

(Vtom se ozývá šramot z chodby, ze školy přichází syn Pavlík.)

PAVLÍK: (Vstupuje do obýváku, zastaví se ve dveřích, rozhlíží se po místnosti.) Čůs. (velmi mutujícím hlasem.)

MARIE: Ale no tak, Pájo, jak se říká návštěvě!

PAVLÍK: Dobréj.

KAREL: Pavlíku, to není možné, ty už jsi tak vyrostl!

PAVLÍK: (podívá se na místo, kde bývala postel babičky.) Kde je babička?

IGOR: (Jde k Pavlíkovi.) Pájo, kolikrát ti mám říkat, že babička umřela!

PAVLÍK: Cože? Kdy-(v řeči ho přeruší Igor, který mu zacpe pusu a táhne na chodbu.) Běž do pokojíku! (Zavírá za ním dveře, vrací se do obýváku.)

IGOR: Musíte ho omluvit, nese tu ztrátu velice těžce. Dodneška si nechce připustit, že babička odešla… celé noci propláče, je jako tělo bez duše…

HILDA: Ach, psychická problem… (ke Karlovi) Kárl, já myslet, že my za hotinku už bychom měli jet domů, nach Deutschland…

KAREL: Ano, drahá, určitě… (k Igorovi a Marii) jen jsem se chtěl porozhlídnout, jak si tu žijete, a vidím, že… ehm… no, že žijete. (povýšeně)

IGOR: No to víš… co my tady v Čechách. Takovej luxus jako vy nemáme…

KAREL: Ále… (rozhlíží se znechuceně po místnosti.)

(Vtom do obýváku vstupuje pomalým krokem babička o holi. Míří k poličce, která visí na stěně nad místem, kde byla její postel, než byla odnesena.)

BABIČKA: Nenechte se rušit, děti. Já si jen tadydle vezmu zuby, co sem si tu nechala. To víte, stará bába už bez nich nepokouše nic.

(Všichni stojí v němém úžasu. Igora a Marii polévá pot.)

IGOR: Babičko… jak jste se tu jen ocitla?

BABIČKA: (už má své zuby u sebe a míří pomalu ven na chodbu.) Jen se neboj Igorku, já zase mířím, vodkuď jsem přišla, nebudu vás tu přeci votravovat… Tak se mějte, děti. (Zavírá za sebou dveře.)

IGOR: (pomalu a se strachem) Já ti to všechno vysvětlím, Karle.

KAREL: Nemusíš vysvětlovat nic. (napínavá chvíle ticha) Je to zázrak!

HILDA: Ó, mein Gott, to byl duch! Kárl! Kárl! Já omdlít! (Začíná padat, Karel ji však zachytí.)

KAREL: Babička nás měla tolik ráda, že se s námi přišla rozloučit… Po smrti! Já… já jsem dojatý… nevím, co na to říct.

HILDA: Já umírám! (hystericky)

IGOR: (zmateně) Ehm…no-no… ano! Je to zázrak!

MARIE: Ježišmarja.

HILDA: Pryč! Okchamžitě pryč! Tady už nebýt ani jedna minuta!

KAREL: My-my budem muset jít, ale jsem vážně dojatý!

IGOR: Já taky, já taky!

(Karel podpírajíc mdlobami zmítající se Hildu vychází ven na chodbu, za ním Marie s Igorem. Od této chvíle už se ozývají jen hlasy z chodby.)

MARIE: Ale-ale vy už jdete?

IGOR: To je taková škoda! Taková škoda!!

(Vtom se ozývá zavřesknutí kočky.)

KAREL: Kočka jedna blbá!

HILDA: Už nikty! Nikty nevstoupit do tohoto domu! Ani einmal!

IGOR: Ach můj bože! Taková škoda!

MARIE: Tak teda… děkujeme za návštěvu!

(Ozývá se bouchnutí vstupních dveří. Ticho. Igor a Marie se vracejí do obýváku.)

IGOR: (oddechne si) Tak jsme to zvládli… a teď už od nich budeme mít klid… (podívá se na hořící svíčku před babiččinou fotkou) No tahle maškara už tu svítit nemusí. (sfoukne svíčku)

(Do místnosti vchází Pavlík.)

PAVLÍK: Babička umřela…

IGOR: Ale né, Pavlíku, my jsme to tu jen tak hráli, abychom se zbavili strýce Karla.

PAVLÍK: Babička je mrtvá…

IGOR: Povidám ti, že to bylo všechno jenom jako! Seš blbej nebo co?

PAVLÍK: To jsem. A babička je zas mrtvá.

MARIE: (zděsí se a běží do dětského pokoje. Ozývá se výkřik, pláč.) Igore, ona nedýchá! (brečí) Ona je mrtvá!

IGOR: (Sesune se na gauč, pohladí mlčky sedícího Kubu.) Myslím, že si budeš muset najít nový tunel, Kubo.



Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (1 hlasů)

albicastro - 1

přečíst později

Komentáře

pešu | + 0 / 0
13.01.2017-14:36
Jejda: Díky za komentář, tunel ponechávám fantazii čtenáře... :D
Jejda | + 0 / 0
13.01.2017-12:37
Jo! Máš to pěkně vtipně vygradovaný! :-D Jen s tím tunelem tak nějak nevím, co si o tom mám myslet.

Jinak je to takové Alles Gute s Milanem Šteindlerem. ;-)
pešu | + 0 / 0
9.01.2017-17:57
albicastro: Děkuju mockrát! jsem rád, že se líbilo :)
albicastro | + 0 / 0
9.01.2017-15:44
Jedním slovem geniální! Fakt jsem se pobavil a jediné čeho lituji je, že to není delší. Asi si půjdu přečíst i nějaké jiné tvé humorné práce, protože tahle stojí za to. Dávám si tě do fanoušků, přidávám 1 a hlavně Tip!..:-))

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.