Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Svět podle Huga (2. část - slalom)

Sdílej na Facebooku

Autor: HugoRamon

Sbírka: Svět podle Huga

Vloženo: 11.01.2017

Publikováno: 11.01.2017 07:10

Kategorie: Povídky -> Ze života

slalom

Na koncertu Arakainu a Dymytry po mně střílela ostrozrakem a lišáckym úsměvem moc pěkná brunetka. Ovšem já zachoval stoickej klid.
Na čele jsem měl vytetováno :
„Holky, nemám zájem …“
Ty jo, to bylo pohlednic ve vzduchu. Ne, že by byl našinec bůhvíjakej líbezník, ale nevlezdoprdelkovství a mírná sebejistota fungují na holky bezvadně.
Bohužel dvě vydrolený kukuřice byly neodbytný, jak pitralon. Plácaly mě po zadku a vyvolávaly střídavě svý bůžky do zbroje.
„Rum! Zelená ! Vodka !“
„Dva rumy.“
„Všichni ruma nebo flašku!“
Přepadl mě neviditelnej pot.
„Už jsme se viděli na Třech sestrách a předtím na Harleji. Dáme rumíka Hugííí.“
Dlouhodobá paměť bohužel fungovala bezvadně.
Brunetka zas prošla, hodila úsměvný oko a já neochvějně bránil hradby svý špitální pevnosti.
Dlouho nebyl Hugí tak úžasně zamilovanej.
Naneštěstí lolitky po resuscitaci opět natahovaly chapadla.
V deset už byly číči tak příšerně ožralý, že by každej jejich obraz dobrovolně vypadl z rámu.
Modlil jsem se k rockovýmu Radegastovi -  kterej kudy tekl, tudy léčil – aby jistřící bohyně večera nebyla na blízku a vládkyně mého srdce se nikdy nedozvěděla o podobnejch nadrženejch samicích, v souvislosti se mnou.
Pusa, pusa a další tvářovka.
Ksicht se mi svíjel v pantech.

Mezi špitálními zdmi se mi vše vypařilo z hlavy a ve vzduchu visel jen jeden čas.
Tady a teď.
Pomněnka mě políbila, zapnula turbo a já sotva dýchal.
Posléze uchopila můj vyjukaný úd s tvrzením, že mi ukáže tantrickou masáž.
Šestnáct hodin tahání beden, furt na nohou, mě sice mírně handicapovalo, ovšem flexibilní pusinka dokázala divy. Málem mi praskl zvědavostí. Čarodějka si užívala slabýho hekání, jež se dralo z útrob mýho podvolenýho těla.
„Je moc pěknej … Jo v pořádku,“ oči jí vítězoslavně zasvítily.
Za třicet minut stožárování mozek vypověděl poslušnost a utahanýho chlapa uspal.
Tak se tedy tvářily hradby Jericha, když jsem byl dobýván.
Nelze říct, že bych po nich šplhal.
Po dvou hodinách probudil moje nezvlhlý tělo chrpou křtěný andílek a já – král trubců – žadonil pusu. Malej měďák, když jsem předtím marnotratně  prošustroval klenot království.

V pondělí odpoledne zahřmělo a mezi beránky probleskla první bouřka.
SMS : „Budeme jen kámoši…“
Živí kostlivci, klepy a pomluvy.
Konečná po třech dnech trdlování.
Jářku, povídám si, asi to tak má bejt.
Dumám a pokládám si otázky :
Proč házet pytel přes palubu.
Proč ve snech měnit jména a proč stahovat kalhoty jinde než v posteli.
Proč nepřejmenovat nezralý kopačky na menší bouřku?
Volám tygříkovi :
„Když už košem, tak s plnou parádou. Dáme si spicha a pivo.“
Nebyl to nápad mimo mísu.
Parťačka přišla s výrazem raněný světice a urazili jsme každej sedm plzní.
Loupežník mých klidných dnů se věčně vyptával na obstarožní skříně plný starejch kostí.
Co jako mám za sebou, komu jsem so proved, co zmastil a kde mě tíží svědomí.
Výslech KGB by v psychologický rovině nebyl obtížnější.
Dostala to z první a bez pozlátka.
Místo tupýho čekání na natočení půllitru  jsme se oddávali vyprazdňování měchýřků a obouručnímu mazlení mezi sexploty.
Svět patřil nám dvěma a všichni se svátečně usmívali.
Dokonce i ti, kteří si to nemysleli.
Jen vševidoucí hajzlík pukal porcelánovou závistí.
Náš první rozchod korunovala druhá pijácká cesta.
„Pojď dovnitř, medvídku?“
Zámek venkovních dveří povolil a stoupali jsme po dlážděný schodech na chodbu mezi byty a sklepy.
„Máš na mě chuť?“ Zašeptala rozdychtěná válečnice.
„To si piš! Sežeru Tě. Ty má kudlanko bezbožná.“
Za tři minuty jsem v rukou těžkal mléčný renety a ztratil patriarchální kontrolu nad svým mužstvím. Valkýra na mě vytáhla těžký zbraně. Obratná korveta stáhla plachty a tlupa všehoschopných bukanýrů zahákovala moji palubu.
Před půlnocí mě činžovní dům vyplivl na potemnělou ulici. Prázdnýho, vysušenýho na troud.
Zase.
Kráčel jsem k domovu.
Rozstřelenej, jak třetihorní tenisky.


V úterý jsme vybírali vánoční stromek.
Prodavač mi podal pracovní rukavice a odešel do krámku.
Padly mi, jak ulitý.
Furt vybíráme stromek nadívanej líbačkou.
Věčně.
Ne tak úplně. Jen mezi smrky a jedlemi.
Vyhrálo placatý jehličí dvou barev.
Něžně jsem symbol vánoc narval do mini auta a tradá.

Ve čtvrtek skáču na vlak a mířím na středozápad.
Mamka má na Ježíška narozeniny.

Štědrý den.
V hlavě mi poletuje čarodějka.
Do konečků prstů mi vrostla touha po jejím objetí.
Ráno pípnul telefon. Zpráva.
„Chybíš mi. Pod stromeček Ti dávám sama sebe. Co Ty na to? Miluji Tě.“
Neměl jsem na výběr. A tak jsem přišel o hlavu.



< Předchozí dílo ve sbírce
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (1 hlasů)

Pétík - 1

přečíst později

Komentáře

Nebyl zatím přidán žádný komentář
Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.