Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Fajn človíček - Ve víru událostí

Sdílej na Facebooku

Autor: Frannie

Sbírka: Fajn človíček

Vloženo: 11.01.2017

Publikováno: 11.01.2017 11:55

Kategorie: Povídky -> Ze života

Ač se konec prázdnin vyloženě nepovedl a poznamenal tak začátek školního roku, vzpomínám na čtvrtou třídu velmi rád. Nečekaly tu na mě žádné převratné změny, co by mě vykolejily a na moment vyřadily ze hry (neboť jsem byl z nejmladších ve třídě a sice šlo o pár měsíců, ale v tak nízkém věku byly znát). Holky se stále na oko nebavily s kluky a kluci dělali holkám samé naschvály, aby se na ně náhodou nezapomnělo. Vymýšleli jsme nové techniky, jak něžné pohlaví lehce potrápit a nebýt přitom trapní. Sundávat z vlasů gumičky už se neslušelo. Místo toho jsme schovávali tužky a dělali, že o nich nic nevíme.

Jako čtvrťáci už jsme téměř kralovali prvnímu stupni a za taková princátka jsme se i považovali. Na prvňáčky jsme shlíželi z pár centimetrové výšky jako na nějaká roztomilá zvířátka v zoo, která se jednak nesměla krmit a už vůbec se na ně nesmělo sahat. Tím si bohužel zadělala na problémy spolužačka Anička, jejíž mladší sestřička nejenže byla prvňáčkem, ale ještě k téhle pohromě ji Anička musela každý den vodit do školy, dohlédnout na ni v šatně a odvést ji až do třídy. Chudák holka! Co my jsme se jí nasmáli! Konkrétně mě totiž tehdy nedocvaklo, že za rok budu v téže situaci, o to hůř, jako páťák!

Se spolužáky už jsme se znali pár let, ale až ve čtvrté třídě jsme začali říkat, že máme svoji partu. Tvořili jsme ji já, můj nejlepší kamarád Pavel, notorický průšvihář Honzík Louda, Martin Jíra a příležitostně moje Petra se zoufalou Aničkou, a to pouze když neměla za zády svoji mladší unudlanou sestru. A nebyla to pouze naše parta, vzniklo jich tehdy několik a sem tam jsme se snažili nějakého člena jiné party zlanařit, aby přeběhl k nám, a naopak. I my jsme asi na týden přišli o Honzíka, protože se zrovna zamiloval do Moniky a ta patřila k partě „šprtů.“ Naštěstí brzy zjistil, že by namísto běhání po venku musel odpoledne trávit soustředěným děláním domácích úkolů a hraním si na školu.

To my jsme měli úplně jiný program. Družina byla pouze pro děti do třetí třídy, a tak jsme se scházeli vždy hodinu po konci školy. Podle toho, jak jsme se dohodli, šel jsem buď já pro Martina, pak Honzíka a Pavla a holky na nás čekaly na hřišti „U Křížku.“ Nebo obráceně, a to jsem se k partě připojoval poslední a ode mě jsme pokračovali do lesa a ke kolejím. A venku jsme si vždycky zábavu našli. Hráli jsme různé hry, od honěné, přes sochy, schovku, šlapáka, cukr-kávu-limonádu, Honzo vstávej až po zahrabávání se v suchém listí. Příležitostně jsme se sešli s další partou a hráli fotbal nebo pokus o volejbal. Když se dalo sedět v trávě, někdo přinesl karty. Vzpomínáte si na hru Kent? Co my se s ní vyblbli! A co teprve když jsem byl ve dvojici s Petrou a mohl na ni dělat naše tajné znamení!

Toho podzimu jsme však nejčastěji trávili čas v lese, kde jsme si vybudovali tajný bunkr ze suchých větví a igelitových pytlů. Tam jsme schovávali různá tajemství. Třeba když Honzík ukradl staršímu bráchovi skládací nůž. Samozřejmě jsme neměli v plánu ho použít na něco jiného než na vyřezávání našich jmen do kmenů stromů, ale i tak jsme předmět doličný zakopali v bunkru, který měl jen jednu vadu. Nevedla k němu totiž cesta. Nacházel se prostě někde v lese cestou ke kolejím, nalevo, asi pět minut chůze rovně. No a trefte to. Občas se prostě stalo, že jsme bunkr nenašli, jindy jsme se rozdělili a po nějakém tom hledání jeden z nás zavolal na ostatní: „Jsem tady!“

Nebyli jsme jediní, kdo měl vlastní tajný úkryt, a tak jsme na dálku vedli válku o to, čí bunkr je lepší, ačkoli v našem případě se muselo spoléhat jen na naše slovo, poněvadž to místečko nikdy nikdo nenašel. Zato bunkr konkurenční party jsme zcela náhodou našli, mlčky jsme ho pár dní pozorovali a nakonec zničili. Pro jistotu jsme pak dva týdny nešli navštívit ten náš, protože jsme se báli, že nás nepřátelé sledují a mohli by nám naši laskavost oplatit. To bohužel mělo neblahé následky. Ačkoli jsem si téměř stoprocentně jistý, že náš tajný bunkr nikdy jiná parta neobjevila, bohužel jsme ho už nikdy neobjevili ani my. Bunkr, ani skládací nůž.

Z lesa to bylo dost blízko ke kolejím, z nichž nás nejvíc zajímal viadukt, který se pod nimi nacházel. Místo to bylo věru opuštěné, a tak se zde daly dělat věci… no prostě věci! Závodit, kdo vyleze nahoru ke kolejím nejrychleji, hrát kuličkovou válku, prozkoumat, co je v dutých částech mostu a vsadit se, kdo vleze dovnitř a vydrží tam i v době, kdy pojede vlak, a třeba plánovat, jak se někdy vydáme tou cestou za kolejemi, i když jsme se tam samozřejmě všichni báli, protože ta cesta vedla k Perníkové chaloupce.

To nebyla chaloupka z perníku, nicméně tohle odlehlé staré stavení obýval párek velmi podivně vypadajících důchodců, kteří neradi viděli, jak jim přes chatrně vyhlížející plot přelézají zlotřilí výrostci, a hlasitě to dávali najevo.

Když jsme jednou šli okolo na procházku s rodiči, zeptal jsem se, proč se tomu domu říká Perníková chaloupka, a tatínek na mě mrknul a vysvětlil: „Sice není z perníku, ale zcela jistě v ní žije ježibaba!“

„Ale tatínku,“ okřikla ho maminka a jako odpověď se jí dostalo jen dalšího zamrkání.

Ve víru těchto školních i mimoškolních událostí jsem zvolna zapomínal na svého ztraceného kamaráda a pomalu ale jistě jsem začínal mít rád docela jinou kočku, ačkoli se mi ze vší té vydané lásky vracel jen zlomek. Nicméně Mína byla prostě taková. O to větší překvapení mě čekalo těsně před Vánoci. 



< Předchozí dílo ve sbírceDalší dílo ve sbírce >
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (3 hlasů)

Mirarap - 1Blechovan - 1JariAgnes - 1

přečíst později

Komentáře

frannie | + 0 / 0
11.01.2017-18:30
Míně bylo v srpnu cca 5 měsíců, takže na Vánoce 8. To je ještě brzy, ne? ;)
IQnick | + 0 / 0
11.01.2017-18:00
Mína se okotila! :o)?
Parádní čtení.
frannie | + 0 / 0
11.01.2017-15:37
přece se nebudu zlobit, že za mě někdo dělá moji práci :D
alexandrmaly | + 0 / 0
11.01.2017-15:25
Jsem ráda, že se nezlobíš a piš, piš nebo tě sežere myš (to jsme taky za mlada používali)
frannie | + 0 / 0
11.01.2017-15:14
Děkuju za kontrolu, občas se ti holky a kluci pěkně popletou :D
Já se na to předvánoční překvápko taky moc těším, jak malý děcko, možná o to víc, že vím, co to bude.
alexandrmaly | + 0 / 0
11.01.2017-15:10
Tady si dovolím nejdřív upozornit na hrubice, samozřejmě v dobrém. Tak tedy, co mé oko postřehlo, kromě čárek, protože tam chybuji i já

...a kluci dělaly(i) holkám...
...a nebýt přitom trapný(í)...
...a holky na nás čekali(y) na hřišti...

Taky jsme kdysi mívali bunkr, válčili jsme s jinými partami, díky tobě se vynořují vzpomínky a jsem zvědavá na na to předvánoční překvapení :))
Mirarap | + 0 / 0
11.01.2017-12:46
Také vzpomínám, ale mne už to stojí více námahy. Krásná doba malin nezralých. V jakékoli době...:-)))

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.