Sním či bdím?

   Slunce prostrkovalo své paprsky skrz špatně zatažené záclony a šimralo mě na tváři. Otevřela jsem oči a podívala se na budík na nočním stolku. Skutečnost, že je teprve šest hodin ráno, mě značně rozladila. Přesto jsem ze sebe shodila deku a vylezla z postele. Nesnáším léto, slunce vychází moc brzo a navíc je strašné horko, že se ani nedá spát. Naštvaně jsem kopla do své školní tašky povalující se vedle postele. V této náladě jsem se oblékla a seběhla ze schodů. Byl to spíš takový škobrtavý běh, protože jsem ještě nebyla pořádně probuzená. Pod schody jsem zjistila, že mám každou ponožku jinou a byla jsem nucena vrátit se zpátky do pokoje, abych si je převlékla. Při cestě nazpátek jsem se stavila v koupelně a omyla si obličej studenou vodou. Ani to mě však pořádně neprobralo.

   Když jsem přišla do kuchyně, zjistila jsem, že moji rodiče už jsou vzhůru. Máma připravovala topinky a táta se díval na fotbal. Byli oba čilí a v obličeji neměli ani stopu po ospalosti. Ty kdyby někdo probudil uprostřed noci a přikázal jim, ať třicetkrát oběhnou dům, zvládli by to a unavení by stejně nebyli. Kdežto kdyby to samé přikázali mě, usnula bych v půlce schodiště, ovšem jen tehdy, kdybych vůbec dokázala vylézt z postele.

   Zabručela jsem cosi na pozdrav a složila se na židli. I rodiče mě polohlasně pozdravili a víc se o mě nezajímali. Byla jsem jim za to vděčná, alespoň se budu moc dospat. Položila jsem si hlavu na stůl a zavřela oči. Nebylo to kdoví jak pohodlné, ale neměla jsem na výběr. Kuchyň byla jedinou místností bez oken, takže mě slunce nerušilo.

 „Aleno, okamžitě se zvedni! Copak nevidíš, že si máčíš vlasy v marmeládě?,“ slyšela jsem křičet svou mámu, a tak jsem otevřela oči. „Tohle dělají děvčata tvého věku?,“ zeptala se přísně. Zrovna jsem jí chtěla říct co všechno dělají děvčata mého věku, když náš rozhovor přerušil výkřik: „Góóól!!!“.

   Nabroušeně jsem si utřela marmeládu ze svým dlouhých kaštanových vlasů a máma stejně tak práskla dveřmi kuchyně. Začala jsem uždibovat jednu topinku a koutkem oka zahlédla kolik je hodin. Cože? To nebylo možné, že bych tak dlouho spala? Najednou bylo půl osmé a já nestíhala. Rychle jsem vyběhla po schodech do pokoje a popadla tašku. Teď už jsem si unavená nepřipadala. Jelikož u nás ve škole přísně trestají pozdní příchody, nestihla jsem se ani učesat vlasy nebo vyčistit zuby. Doběhla jsem do předsíně a honem hledala nějaké boty. Našla jsem jenom staré sandály, které mě tlačily a moc hezké taky nebyly. Kdyby jen nebylo léto, vzala bych si své krásné nové tenisky, ale teď bych se v nich uvařila. Neměla jsem času nazbyt a tak jsem se nasoukala do sandálů a vyběhla ze dveří.

   Ani jsem neseběhla schůdky před dveřmi a už jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že vidím dobře. Ale ať jsem mrkala, jak jsem mrkala, stále jsem viděla to samé. Bílý třpytivý sníh ležel na zemi, kam až jsem dohlédla. To není možné, opakovala jsem si stále dokola. S pocitem, že jsem se asi zbláznila, jsem se vrátila zpátky do předsíně a nazula si své oblíbené tenisky. Čas se neúprosně krátil a tak jsem pokračovala v běhu do školy. Ještě že je tak blízko.   Když jsem doběhla na školní dvůr, všimla jsem si, že nejsem jediná kdo je ze sněhu v červnu překvapený. Vždyť zanedlouho měly začít prázdniny, tak proč je ho tu všude tolik? Najednou mi ale došlo, že přesně to jsem přeci chtěla. Teplé léto vystřídala chladná zima. Žádné sluníčko, žádné sandály, takže bych měla být šťastná. Vesele jsem si oklepala sníh z bot a vešla do školy. Po chodbě pobíhali zmatení žáci a uklízečky na ně křičely, ať laskavě nechají ten sníh venku, že ve škole na něj není nikdo zvědavý. To samé si zřejmě mysleli i učitelé, protože jsme se stejně museli učit, jako by se nechumelilo.

   První hodinu jsme měli biologii a čirou náhodou jsme probírali zvláštní přírodní úkazy a jevy. Byla to snad nejnudnější hodina vůbec, a tak jsem neposlouchala výklad a jen koukala z okna. Chtěla jsem jít ven dovádět do sněhu a myslím, že mé spolužáky to také lákalo.

   Jakmile jsem na to pomyslela, stalo něco neuvěřitelného. Učitelka biologie se na nás soustrastně podívala a pak dodala: „Vím, že to není úplně rozumné a měla bych se poradit s panem ředitelem, ale co na tom záleží. Kdoví kdy zase v červnu nasněží. Běžte ven a pořádně si to užijte!“ Celá třída na ní nevěřícně zírala, ale nakonec se všichni zvedli a vyběhli ze třídy, mezi nimi i já. Na chodbě jsme narazili na pana ředitele. Už jsem se bála, že nás pošle zpátky, ale on pouze řekl: „Chovejte se slušně, ať neuděláte škole ostudu.“   Pochvíli jsem byla už celá mokrá a vyndávala jsem si sníh z bot. Chvilka mé nepozornosti ale způsobila, že jsem byla snadný terč na sněhové kouličky a hned mi jedna přistála za krkem. Nebýt zvonění, kuličkovali bychom se snad do setmění. Nikomu se nechtělo na další hodinu a tak byli všichni rádi, když je řiditel poslal domů. Uklízečkám se také značně ulevilo.

   Byla jsem na cestě do jídelny, když mě stihla moje spolužačka a řekla mi, že se mnou chce ředitel mluvit. Zeptala jsem se, jestli neví proč, ale netušila. Vyrazila jsme tedy nazpátek a zamířila do ředitelny. Lehce jsem zaklepala na dveře. „Vstupte!“ ozvalo se zevnitř. Uposlechla jsem příkaz a zavřela za sebou dveře.  „Posaďte se, slečno,“ ředitel mluvil přísným hlasem a já pomalu začala přemýšlet, co jsem asi provedla. Sedl si za stůl naproti mně, uchopil jednu z mnoha propisek a začal s ní cvakat o stůl. Přepadla mě nervozita a přála jsem si splynout s křeslem. Pochvíli ředitel prudce vstal, přešel ke mně a začal mnou klátit.

 „Aleno, poslouchej mě! Vstávej, slyšíš?“ Najednou se ředitelna rozplynula a všude byla jen tma. Stále se mnou někdo cloumal a já otevřela dosud zavřené oči. Uviděla jsem zeď naší kuchyně a byla jsem naprosto zmatená. Náhle se ke mně někdo naklonil a já poznala svou mámu, z čehož jsem byla zmatená ještě víc. Co dělá ona a naše zeď v ředitelně?

 „Haló! No tak, přijdeš pozdě do školy,“ řekla. „Bože, koukni se na sebe, máš ve vlasech marmeládu,“ věděla jsem, co bude následovat a tak jsem rychle řekla: „Už jdu, už jdu!“

    Když jsem vyběhla do svého pokoje ozářeného sluncem, najednou mi všechno došlo. Celý ten úžasný školní den se mi jenom zdál. Usnula jsem u snídaně a to všechno, sníh, tenisky i ředitel byl pouhý sen. Otráveně jsem si sbalila věci do školy. Něco mi říká, že realita tak zábavná nebude.