Co když jaro nepřijde?

Někde jsem zaslechla, že přichází doba ledová. Nedivím se, protože pohled  z okna i samotný pobyt venku ,tomu napovídá. Pořád všude sníh a mráz. Vyjdu ven, uklouznu po ledu a prásk! Ležím !  Nademnou udivený pes, kterého jsem šla vyvenčit. Nadávám nahlas a sprostě. Už si neberu servítky , protože mě ta zima se.....! Pes chudák čeká, jestli se ještě zvednu a já to nevím. Ležím na zádech jako nějaký pohozený pytel a zkouším si protahovat údy. Ruce? Dobrý! Záda? Jde to!  Nohy? Opotřebované nohy se snaží postavit tělo do přímého postoje. Po několika pokusech se to podaří. Koleno bolí , ale hýbu se. Tu však zakopávám a málem se položím znovu. Podívám se dolů a zjistím , že se mi pádem úplně odtrhla podrážka na botě. Jak se mi to povedlo, to nevím. Hledám psa. Když viděl, že jsem živá, tak se bezstarostně odběhl vyvenčit. Bobek udělal sousedce na prahu. Je mi to líto, ale nejsem schopná bobek jít sebrat. Seberu psa a belhám se zpátky domů. Je to hrozné, ale na tohle počasí už nemám věk a ted ani boty. Doma se podívám na teploměr a beru si další svetr. Musím šetřit topení, protože doba ledová , je doba ledová. Ošetřím si koleno a pustím  si rádio. Právě hlásí, že napadne další spousta sněhu, bude mrznout a foukat ledový vítr. Když jdu večer spát, zabalená do starého županu, několika dek a s dvěma páry ponožek na nohou, přeji si abych se probudila, až přijde jaro. Mám ale pocit, že to se spíš neprobudím vůbec. Mumlám si něco o proradném jaru a usínám se psem v náručí, abychom se vzájemně trochu zahřáli.