Den Faraóna

Byl perný den, všude bylo ticho, ale zdálky se ozývalo klopýtání koní. Faraón seděl na křesle a odpočíval, co jiného také mohl dělat? Všechno už vyřídil, nakázal poddaným, aby mu rozestavěli pyramidu, účetním nařídil, aby spočítali daně. Nic víc nevymyslel. To asi proto, že začal vládnout teprve před pár dny. Jeho otec zemřel před týdnem a všechny to vzalo, byl to skvělý vládce a jeho syn chtěl být jako on. Ale jak se může stát skvělým vládcem, když si jeho mozek dal pauzu? Matka mu moc nepomůže, ještě se z toho nevzpamatovala. Už se rozhodl, půjde do města  popovídat si s lidmi. Vzal si s sebou pár stráží a vyrazil. Pozdravil snad každého, koho potkal, a popřál jim hezký den, oni mu na oplátku popřáli “upřímnou soustrast“. Co víc pro svůj lid může udělat? Chtěl se chovat mile, ale ne zase moc, ovšem také nechtěl každého člověka zajmout jako svého otroka. Za chvíli ho to přestalo bavit, proto se vrátil do paláce, řekl své služce, aby mu připravila nápoj a ponořil se do bazénu. Když byl drink připravený, pořádně se uvelebil a začal popíjet. Včerejší den nebyl o moc lepší, matka pořád plakala. Tohle mladý Faraón nikdy neslyšel v příbězích o svých předcích, co mu otec vyprávěl. Nikdo  se nikdy takhle nemiloval, jako jeho otec a matka.