Přihlášení
BásněPovídkyÚvahyFejetonyRományOstatní
Hlavní strana
Registrace
Novinky
Uživatelé
Diskuse
Fórum projektu
Blog PP
Literární soutěž
Zajímavosti
Koulovačka
Nejoblíbenější uživatelé
Nejlepší komentátoři
Tablo
Myslíte si, že by na Pište-povídky.cz měla být 1 samostatná kategorie pro písně, scénáře a reportáže?
Ano, určitě81 %
Spíše ano7 %
Nevím...4 %
Spíše ne2 %
Ne, stačí stávající6 %
Celkem hlasů: 451
Není marných cest
Autor: Sakora
Publikováno: 13.03.2010
Kategorie: Povídky -> Ze života
Ráno jako každý jiný. Ještě chvíli zadržuju sny za víčky. Přivřenýma očima mě ozařuje oranžové světlo slunce. Znehybním očekáváním, jako kdysi, když mě o prázdninách babi vyháněla z postele. Vstávala nemožně brzo.
Zpola otevřeným vikýřem vyhlédnu ven, moc jsem od těch dob nevyrostla. Pořád zahlédnu z celého rybníka sotva ty tři vrby vzadu. Zavřu oči, zastavím čas. Nádech, výdech, dlouho to nefunguje. Idylka je pryč. Dole dupou příbuzní. Od západu začalo foukat. Přijela jsem přece na pohřeb, jak bych mohla zapomenout.
„Barunko, pojď už dolů, musíš mi pomoct!“
Děda ví, jak mě rozvášnit. Odjakživa, tedy od dob seznámení s povinnou četbou, jsem alergická na spojení své osoby s „tou“ Barunkou. Co dělá správná hospodyňka, škádlil mě. A já se vztekala, že odejdu ke splavu a už mě nikdy neuvidí. Tenkrát měl tátův otec tmavý vlasy, vlastní zuby a pevný stisk ruky. Včera, jak jsem přijela, skoro jsem ho nepoznala. Hned jsem prchla na půdu, nezvládla jsem to. Tak děsně oba s babi zestárli.
Schody dolů jsou jak cesta do pekla. Přízemí se plní soucitnými příbuznými. Vrána k vráně a všechny zobou ze stolu, co bábinka sama navařila. Vůně a pachy se míchají do jedné sloučeniny, nadechnu se a nevolnost mě obejme jak přiopilý strýc Jarin.
„Tady jsi, ty jsi ale vyrostla, už je z tebe slečna,…“ slova jako hrách na zeď se sypou tetkám z pusy. Ty samé fráze jako když mi bylo pět nebo deset. Asi je tu každá, která nemá šátek na hlavě a prstýnek na ruce, pořád dítětem.
Nic se ode mě nečeká, prchám zbaběle na zahradu. Je dojemný, jak se děda se sehnutými zády pečlivě stará o jabloně. Stojí v zástupu za sebou, mají stejně tak zkroucená těla a vetché větvoví jako on. U nohou se mi pletou slepice, dotčeně hudrají, že lezu na jejich výsostné území. Jó dřív, to děda s babi chovali víc zvířat, než o kolika jsme se učili ve škole. Kolem branky se plížím pořád stejně obezřetně, dnes se tomu směju, ale tehdy mě tudy hnala naštvaná husa. Kdyby mě tenkrát viděl trenér, žasnul by, jak mi to běhá. Rozený talent.
Je mi do pláče.
Nemyslím na pohřeb, na otce, kterého jsem deset let neviděla a už neuvidím. Mě srazí na kolena rozpadající se štít stodoly, prázdnota chlívku pro pašíka, kde už pár let zjevně bydlí jen pavouci, nebo vzadu na hromadě nepořádku vyhozená stará bouda pro Zorku. Tu ještě pamatuju, hnědo-bílá koule na krátkých nohách, ani nechci vědět, jak skončila.
„Barunko!“
„Jó, už letím.“
Průvod je krátký, černá nikomu nesluší. Žádná dechovka, jak bývá v televizních seriálech, smutně na hřbitov, zvesela domů. Ani déšť se nedostavil, ta pochmurná kulisa posledních cest. Koukám pod nohy, ze zvyku okopávám kamínky na chodníku. Nechce se mi myslet, uvažovat ani vzpomínat.
„Mě tam nikdo nedostane,“ rozhodla se máma předevčírem ve vteřině.
„Mám jet sama?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Nemusíš, ne? V tomhle stavu.“
Bože, to ani pro jednou nemůže předstírat, že jsme bývali kdysi normální rodina? Co po ní chci? Jen trochu iluze, to není tak těžký. Předstírat. Dělá to přece denně. Řekla jsem jí to. Pohádaly jsme se. Nic nového pod sluncem. Babi s dědou zrůžověli dojetím a já… ošívám se, že jsem dorazila ráda. Přece jim nepovím pravdu, ne? Že jsem přijela ze vzdoru. No jo, no.
Horké letní slunce ze mě vysává život. Uschnu jak čekanka na hřbitově. Kytka s nejdojemnějším příběhem, kam se na ni hrabou opěvované růže. Modře mi mávají, chuděry, než je kostelník podsekne kosou.
Kolem mě zní slova ve větru, opisují cizího člověka. Jiného farář, jiného chlápek v kšiltovce, co brblá o dluhu v kartách, jiného sousedka z domu s bazénem, co švitoří, jaký to býval fešák. Kdo? Kdo to byl? Zesnulý, nemocný, osamělý, cestovatel, uražený, rozvedený, otec, manžel podruhé, rozvedený, otec, manžel poprvé, kolega, kamarád, syn.
Marně v tom hledám místo pro sebe, nějakou skulinku, kam se vejdu v životopisu cizího člověka.
Cestou zpátky se mi zrychluje srdce i krok. Mám to za sebou. Podpatky klepou v babiččině síni rytmus smutečního pochodu.
„Co si dáš Baruš?“
„Nic, dědo, já si pak vezmu.“
„Měl pěknej pohřeb, Laděnko,“ naklání se tetka v modrozeleným šátku. Ta, co venku s výmluvným gestem ukazovala mým směrem a krafala s ostatními „šátky“ o nehorázné ceně věnců v Květinářství mladé Bílkové. Prej si uhnala další dítě, tak zdražila, potvora.
„Tolik květin, jo jo, přece ho lidi měli rádi.“
„Ba, ba, však pochovat vlastní dítě…“ babi se zlomil hlas, ruce se ale nezastavily, nakládají dál chlebíčky na tác. Se šunkou i s uherákem.
„Tak Františku, nalej,“ ponouká jeden ze sousedů dědu.
Ten zkušeně otvírá slivovici, zavře oči a přivoní. Myslí na svého syna? Na co budou připíjet? Na zdraví?
„Barunko, podej si sklenku.“
„Já nebudu, děkuju, uvařím ti kafe, nechceš?“
Ale on mě neslyší, ťuká si s ostatními staříky. Nehlídá si slzy, kapou mu do slivky. Slaná slivovice, lék na žal.
Pokojem proudí hosté, rozléhá se šepot hlučnější než křik vran.
„Už je mu dobře, zaplať pánbůh, prej měl poslední dobou bolesti.“
„Nemluv tak nahlas, ať tě babka neslyší, má slabý srdce.“
„Rakovina je svinská, ale spravedlivá, ta si nevybírá. Mladej nebo starej, chudej nebo bohatej.“
„Jak si kdo ustele, tak si lehne, to mi nevymluvíš. Nebyl žádný svatoušek.“
„Prosím tě, tvůj kluk má tři nemanželský děti, ty mu máš co vyčítat.“
„Slyšela jsem, že na ně neplatil, držgrešle, to má po Frantovi, ten ty koruny vždycky dvakrát obracel.“
„Ani jednou za ním nepřijely ty dvě, Pražandy, už z něj nic nebylo, že jo.“
„Kdo´s myslel, že je ta blonďatá, přece z prvního manželství. Vyšňořila se sem, jen co je pravda.“
„Je nějaká bledá, co?“
„Bodejť, čekala na dědictví, to dá rozum. Až zjistí, že co neprochlastal, to sebrali doktoři, ta odsud vystřelí, uvidíte.“
Kéž bych byla neviditelná, nebo aspoň hluchá. Jakmile jsem popadla dech, vystřelila jsem na záchod. Zvracet.
„Jsi v pohodě? Babi má v almaře půlku lékárny.“
Zrzavej, asi patnáctiletej kluk nakukuje za mnou. Tady nikdy neslyšeli o soukromí?
„Dík, to je dobrý. Ty jsi…“
„Brácha, teda nevlastní, od Dany, ale nebyl jsem jeho.“
„Čí? Cože?“
„No tvůj, přece.“
„Aha.“ Měla jsem si dát tu slivovici.
„Toman je starší, nebydlí s námi, Růža jo, ta je jeho, Božka taky, ale ta leží doma, je furt nemocná.“
„Přece jenom si vezmu nějaký prášek.“
Babička se servilně usmívá, její ruce jsou jak na klíček, ani na okamžik neustrnou. Laskonky na tácek, voda do konvice, utřít do zástěry. Turek nebo rozpustný, do hrnku nebo do skla, dva cukry nebo bez. Bábin kolotoč nikde nestaví.
Děda se sousedy vykládá u králíkárny. Kterej na pekáč, kolik pošlo na mor, měl jsi očkovat, já tam měl doktora a pochcípali stejně, už nejni, co to bývalo. Králíci chroupou chleba a je jim to fuk.
Vysoká žena s trvalou v levných polobotkách nahání malé děvče umýt si před jídlem ruce. Růžo sem, Růžo tam, to bude ona, tátova „druhá“. Máma jí říká „jeho paňmáma“. Zas to ve mně evokuje Babičku. Baculatá Růža ukořistila věneček se šlehačkou. Na dvoře ho drobí kačenám.
„Po prázdninách jdu taky do Prahy, na průmyslovku,“ neodbytně mě informuje zrzek.
„Vážně? Doma tě pustí, když seš teď hlava rodiny?“ Doufám, že ho moje neomalenost zažene. Marně.
„To se ví. Jak odtud člověk nepláchne včas, zahnije tu napořád. Si neumíš představit.“
„Proč, mi se tady líbí,“ oponuju schválně.
„Kecáš…“ lekne se a koukne po mě s despektem. Rázem jsem na jeho stupnici normálnosti klesla na samé dno.
„No, na víkend,“ přiznávám.
Chápavě kýve a opatrně se rozhlíží, nabízí mi cigaretu. Nechci, už nekouřím. I bez nikotinu mám pocit, že se tu zadusím.
Je čas se rozloučit. Nehledám slova pro útěchu, ale pro útěk. Babi mi balí řízky na cestu a já blábolím o počasí. Nejedu daleko, ale kdy se sem vrátím dřív, než někomu na pohřeb? Dědův zvučný hlas se nese po dvoře. Protože se neslyší, kontruje babi, ale já doufám, že je to známka síly a elánu.
Chci odjet a být si jista, že je tu mohu nechat svému osudu. Jsem pokrytec.
Nádražíčko je prázdný jak vymetený chlebník. Tři chlápci v montérkách hrajou na lavičce karty. Na zábradlí hřadujou mouchy. A já.
„Hraješ jak ponocnej.“
„Nech ho, von truchlí, že ho nechala, nemám pravdu?“
„Neblázni, ta Čeňkovic? Dyť byla v tom, ne?“
„To sedí, jenomže nevěděla s kým. Dobře´s dopad, mladej.“
„Sakra dědo, kdo se vám prosil o ty kecy!“
„Aspoň máš klid, ať se stará sama, no né?“
„Blbost, každý dítě potřebuje tátu!“
„Co ty o tom víš, svýho jsi nikdá nepoznal a kvůli tomu novýmu jsi zdrhnul z domu.“
„No právě, nejsem jako oni.“
„Přesně, seš mladej a blbej. Ukaž karty, no jo, čeká tě štěstí v lásce.“
„Dej mu pokoj a rozdávej, když jsi nás teď obral.“
Poslouchat rozhovory o cizích prohrách je jednodušší, než přemýšlet sama o sobě. Co jsem si od té cesty vlastně slibovala? Potkat tátu ještě jednou ve vzpomínkách ostatních? Ujistit se, že někam patřím?
Co potřebuje dítě k životu…
Ještě mám šanci, ještě týden, jak to propásnu… jsou „rozdaný karty“. Je to tak nefér! No jo, pánové tvorstva, jenom si zašpásují, a pak nelíčený údiv – a seš si jistá? A je to moje? Tihle z toho ještě mají srandu. Měla bych…
Měla bych nastupovat a ne se tu válet v prachu na peróně jak přezrálá hruška.
„Slečinko, co je vám? Jste v pořádku?“
„Neplašte se, času je dost, on ten motorák bez vás neodjede, že ne Karle? Karel je výpravčí, víte?“
„Co… ach bože, děkuju, už je mi dobře,“ drmolím v zajetí Montérek a potácivě se zvedám ze země.
„My si vás ve vlaku ohlídáme, jedeme stejným směrem, co?“
„Tady mladej vám pomůže nastoupit. Co stojíš, dělej.“
„Ne, to je dobrý, už to zvládnu sama,“ hučím do nich. Jak do dubu. Do tří dubů.
Rozehřátá sedačka ve vlaku pálí do stehen, na umakartovém stolečku je vyryto JZ+RA=VLLSPP. Střevíce se mi lepí k podlaze polité limonádou, nevolnost mě tlačí do kouta jak těžká deka. Předstírám spánek. Kéž bych opravdu mohla usnout.
„Vy jedete od milého, co? To se pozná,“ mrkají na mě nejstarší Montérky.
„Ne,“ odpovídám zavile, „z pohřbu.“
Teď už mi snad dají pokoj. Nejmladší Montérky se odtažitě stáhly k oknu. Ty středněstarý, zato nejtlustší mi podávají studenou mattonku. Překousnu obavy ze zítřejšího oparu a lačně polykám. Je to úplný životabudič. Opíjím se bublinkami a z vděčnosti vybaluji řízky. Z nějakého neznámého důvodu je nechci přivézt domů.
„Vemte si,“ nabízím a rozděluju výslužku na čtyři díly.
Hubený Montérky trucujou u okna. Jeho problém.
„Nevšímejte si ho, mladá paní, kolega má světabol,“ ironicky se šklebí Montérky XXL.
„Pro jedno kvítí…, viďte slečno?“
„Kruci, dejte mi pokoj!“ rozčilují se Montérky u okna a vyčítavě zírají na mě, „dítě potřebuje tátu, ale to ne! Ona mu radši bude shánět novýho, hlavně, aby měl prachy a barák a bazén. K čertu s tou emancipací, nevíte, co chcete! Každá je přesvědčená, že má právo se rozhodovat o děcku sama!“
„Vážně? A co jí zbývá, když se ten pravej nehodlá vzdát svýho nalajnovanýho života? Hlavně žádný komplikace a problémy, že jo? A s kým to vlastně máš, že? Jste pěkný zbabělci, všichni!“
Výbuch sopky je proti mně úplně nepatrná příhoda. Co to, probůh, vyvádím? Nejraději bych studem zapadla do škvírky v popraskané podlaze. Vysublimovala jako bubliny z minerálky. Ticho kolem mě by se nedalo krájet, maximálně tak rozbít dynamitem. Ať už jsem doma, prosím!
„Ještě pořád je ten řízek pro mě?“
Kývu na ten tichý pokorný dotaz, zavřenýma očima držím nevítaný slzy za víčky.
„Děkuju. Hm, babi peče skvěle.“
„Ano. Cože?“
Není to skutečnost, jen koukám na život zvenčí, jako když sleduju hemžení lidiček za oknem vlaku. Toman, co to je za nápad, takové jméno?
Jeho ruka voní po omastku a v ospalém odpoledni mi přijde zcela v pořádku, jak objímá moje ramena. Bratr, hm, a pak že to byla marná cesta.
A to dítě si nechám, a basta!
Zpola otevřeným vikýřem vyhlédnu ven, moc jsem od těch dob nevyrostla. Pořád zahlédnu z celého rybníka sotva ty tři vrby vzadu. Zavřu oči, zastavím čas. Nádech, výdech, dlouho to nefunguje. Idylka je pryč. Dole dupou příbuzní. Od západu začalo foukat. Přijela jsem přece na pohřeb, jak bych mohla zapomenout.
„Barunko, pojď už dolů, musíš mi pomoct!“
Děda ví, jak mě rozvášnit. Odjakživa, tedy od dob seznámení s povinnou četbou, jsem alergická na spojení své osoby s „tou“ Barunkou. Co dělá správná hospodyňka, škádlil mě. A já se vztekala, že odejdu ke splavu a už mě nikdy neuvidí. Tenkrát měl tátův otec tmavý vlasy, vlastní zuby a pevný stisk ruky. Včera, jak jsem přijela, skoro jsem ho nepoznala. Hned jsem prchla na půdu, nezvládla jsem to. Tak děsně oba s babi zestárli.
Schody dolů jsou jak cesta do pekla. Přízemí se plní soucitnými příbuznými. Vrána k vráně a všechny zobou ze stolu, co bábinka sama navařila. Vůně a pachy se míchají do jedné sloučeniny, nadechnu se a nevolnost mě obejme jak přiopilý strýc Jarin.
„Tady jsi, ty jsi ale vyrostla, už je z tebe slečna,…“ slova jako hrách na zeď se sypou tetkám z pusy. Ty samé fráze jako když mi bylo pět nebo deset. Asi je tu každá, která nemá šátek na hlavě a prstýnek na ruce, pořád dítětem.
Nic se ode mě nečeká, prchám zbaběle na zahradu. Je dojemný, jak se děda se sehnutými zády pečlivě stará o jabloně. Stojí v zástupu za sebou, mají stejně tak zkroucená těla a vetché větvoví jako on. U nohou se mi pletou slepice, dotčeně hudrají, že lezu na jejich výsostné území. Jó dřív, to děda s babi chovali víc zvířat, než o kolika jsme se učili ve škole. Kolem branky se plížím pořád stejně obezřetně, dnes se tomu směju, ale tehdy mě tudy hnala naštvaná husa. Kdyby mě tenkrát viděl trenér, žasnul by, jak mi to běhá. Rozený talent.
Je mi do pláče.
Nemyslím na pohřeb, na otce, kterého jsem deset let neviděla a už neuvidím. Mě srazí na kolena rozpadající se štít stodoly, prázdnota chlívku pro pašíka, kde už pár let zjevně bydlí jen pavouci, nebo vzadu na hromadě nepořádku vyhozená stará bouda pro Zorku. Tu ještě pamatuju, hnědo-bílá koule na krátkých nohách, ani nechci vědět, jak skončila.
„Barunko!“
„Jó, už letím.“
Průvod je krátký, černá nikomu nesluší. Žádná dechovka, jak bývá v televizních seriálech, smutně na hřbitov, zvesela domů. Ani déšť se nedostavil, ta pochmurná kulisa posledních cest. Koukám pod nohy, ze zvyku okopávám kamínky na chodníku. Nechce se mi myslet, uvažovat ani vzpomínat.
„Mě tam nikdo nedostane,“ rozhodla se máma předevčírem ve vteřině.
„Mám jet sama?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Nemusíš, ne? V tomhle stavu.“
Bože, to ani pro jednou nemůže předstírat, že jsme bývali kdysi normální rodina? Co po ní chci? Jen trochu iluze, to není tak těžký. Předstírat. Dělá to přece denně. Řekla jsem jí to. Pohádaly jsme se. Nic nového pod sluncem. Babi s dědou zrůžověli dojetím a já… ošívám se, že jsem dorazila ráda. Přece jim nepovím pravdu, ne? Že jsem přijela ze vzdoru. No jo, no.
Horké letní slunce ze mě vysává život. Uschnu jak čekanka na hřbitově. Kytka s nejdojemnějším příběhem, kam se na ni hrabou opěvované růže. Modře mi mávají, chuděry, než je kostelník podsekne kosou.
Kolem mě zní slova ve větru, opisují cizího člověka. Jiného farář, jiného chlápek v kšiltovce, co brblá o dluhu v kartách, jiného sousedka z domu s bazénem, co švitoří, jaký to býval fešák. Kdo? Kdo to byl? Zesnulý, nemocný, osamělý, cestovatel, uražený, rozvedený, otec, manžel podruhé, rozvedený, otec, manžel poprvé, kolega, kamarád, syn.
Marně v tom hledám místo pro sebe, nějakou skulinku, kam se vejdu v životopisu cizího člověka.
Cestou zpátky se mi zrychluje srdce i krok. Mám to za sebou. Podpatky klepou v babiččině síni rytmus smutečního pochodu.
„Co si dáš Baruš?“
„Nic, dědo, já si pak vezmu.“
„Měl pěknej pohřeb, Laděnko,“ naklání se tetka v modrozeleným šátku. Ta, co venku s výmluvným gestem ukazovala mým směrem a krafala s ostatními „šátky“ o nehorázné ceně věnců v Květinářství mladé Bílkové. Prej si uhnala další dítě, tak zdražila, potvora.
„Tolik květin, jo jo, přece ho lidi měli rádi.“
„Ba, ba, však pochovat vlastní dítě…“ babi se zlomil hlas, ruce se ale nezastavily, nakládají dál chlebíčky na tác. Se šunkou i s uherákem.
„Tak Františku, nalej,“ ponouká jeden ze sousedů dědu.
Ten zkušeně otvírá slivovici, zavře oči a přivoní. Myslí na svého syna? Na co budou připíjet? Na zdraví?
„Barunko, podej si sklenku.“
„Já nebudu, děkuju, uvařím ti kafe, nechceš?“
Ale on mě neslyší, ťuká si s ostatními staříky. Nehlídá si slzy, kapou mu do slivky. Slaná slivovice, lék na žal.
Pokojem proudí hosté, rozléhá se šepot hlučnější než křik vran.
„Už je mu dobře, zaplať pánbůh, prej měl poslední dobou bolesti.“
„Nemluv tak nahlas, ať tě babka neslyší, má slabý srdce.“
„Rakovina je svinská, ale spravedlivá, ta si nevybírá. Mladej nebo starej, chudej nebo bohatej.“
„Jak si kdo ustele, tak si lehne, to mi nevymluvíš. Nebyl žádný svatoušek.“
„Prosím tě, tvůj kluk má tři nemanželský děti, ty mu máš co vyčítat.“
„Slyšela jsem, že na ně neplatil, držgrešle, to má po Frantovi, ten ty koruny vždycky dvakrát obracel.“
„Ani jednou za ním nepřijely ty dvě, Pražandy, už z něj nic nebylo, že jo.“
„Kdo´s myslel, že je ta blonďatá, přece z prvního manželství. Vyšňořila se sem, jen co je pravda.“
„Je nějaká bledá, co?“
„Bodejť, čekala na dědictví, to dá rozum. Až zjistí, že co neprochlastal, to sebrali doktoři, ta odsud vystřelí, uvidíte.“
Kéž bych byla neviditelná, nebo aspoň hluchá. Jakmile jsem popadla dech, vystřelila jsem na záchod. Zvracet.
„Jsi v pohodě? Babi má v almaře půlku lékárny.“
Zrzavej, asi patnáctiletej kluk nakukuje za mnou. Tady nikdy neslyšeli o soukromí?
„Dík, to je dobrý. Ty jsi…“
„Brácha, teda nevlastní, od Dany, ale nebyl jsem jeho.“
„Čí? Cože?“
„No tvůj, přece.“
„Aha.“ Měla jsem si dát tu slivovici.
„Toman je starší, nebydlí s námi, Růža jo, ta je jeho, Božka taky, ale ta leží doma, je furt nemocná.“
„Přece jenom si vezmu nějaký prášek.“
Babička se servilně usmívá, její ruce jsou jak na klíček, ani na okamžik neustrnou. Laskonky na tácek, voda do konvice, utřít do zástěry. Turek nebo rozpustný, do hrnku nebo do skla, dva cukry nebo bez. Bábin kolotoč nikde nestaví.
Děda se sousedy vykládá u králíkárny. Kterej na pekáč, kolik pošlo na mor, měl jsi očkovat, já tam měl doktora a pochcípali stejně, už nejni, co to bývalo. Králíci chroupou chleba a je jim to fuk.
Vysoká žena s trvalou v levných polobotkách nahání malé děvče umýt si před jídlem ruce. Růžo sem, Růžo tam, to bude ona, tátova „druhá“. Máma jí říká „jeho paňmáma“. Zas to ve mně evokuje Babičku. Baculatá Růža ukořistila věneček se šlehačkou. Na dvoře ho drobí kačenám.
„Po prázdninách jdu taky do Prahy, na průmyslovku,“ neodbytně mě informuje zrzek.
„Vážně? Doma tě pustí, když seš teď hlava rodiny?“ Doufám, že ho moje neomalenost zažene. Marně.
„To se ví. Jak odtud člověk nepláchne včas, zahnije tu napořád. Si neumíš představit.“
„Proč, mi se tady líbí,“ oponuju schválně.
„Kecáš…“ lekne se a koukne po mě s despektem. Rázem jsem na jeho stupnici normálnosti klesla na samé dno.
„No, na víkend,“ přiznávám.
Chápavě kýve a opatrně se rozhlíží, nabízí mi cigaretu. Nechci, už nekouřím. I bez nikotinu mám pocit, že se tu zadusím.
Je čas se rozloučit. Nehledám slova pro útěchu, ale pro útěk. Babi mi balí řízky na cestu a já blábolím o počasí. Nejedu daleko, ale kdy se sem vrátím dřív, než někomu na pohřeb? Dědův zvučný hlas se nese po dvoře. Protože se neslyší, kontruje babi, ale já doufám, že je to známka síly a elánu.
Chci odjet a být si jista, že je tu mohu nechat svému osudu. Jsem pokrytec.
Nádražíčko je prázdný jak vymetený chlebník. Tři chlápci v montérkách hrajou na lavičce karty. Na zábradlí hřadujou mouchy. A já.
„Hraješ jak ponocnej.“
„Nech ho, von truchlí, že ho nechala, nemám pravdu?“
„Neblázni, ta Čeňkovic? Dyť byla v tom, ne?“
„To sedí, jenomže nevěděla s kým. Dobře´s dopad, mladej.“
„Sakra dědo, kdo se vám prosil o ty kecy!“
„Aspoň máš klid, ať se stará sama, no né?“
„Blbost, každý dítě potřebuje tátu!“
„Co ty o tom víš, svýho jsi nikdá nepoznal a kvůli tomu novýmu jsi zdrhnul z domu.“
„No právě, nejsem jako oni.“
„Přesně, seš mladej a blbej. Ukaž karty, no jo, čeká tě štěstí v lásce.“
„Dej mu pokoj a rozdávej, když jsi nás teď obral.“
Poslouchat rozhovory o cizích prohrách je jednodušší, než přemýšlet sama o sobě. Co jsem si od té cesty vlastně slibovala? Potkat tátu ještě jednou ve vzpomínkách ostatních? Ujistit se, že někam patřím?
Co potřebuje dítě k životu…
Ještě mám šanci, ještě týden, jak to propásnu… jsou „rozdaný karty“. Je to tak nefér! No jo, pánové tvorstva, jenom si zašpásují, a pak nelíčený údiv – a seš si jistá? A je to moje? Tihle z toho ještě mají srandu. Měla bych…
Měla bych nastupovat a ne se tu válet v prachu na peróně jak přezrálá hruška.
„Slečinko, co je vám? Jste v pořádku?“
„Neplašte se, času je dost, on ten motorák bez vás neodjede, že ne Karle? Karel je výpravčí, víte?“
„Co… ach bože, děkuju, už je mi dobře,“ drmolím v zajetí Montérek a potácivě se zvedám ze země.
„My si vás ve vlaku ohlídáme, jedeme stejným směrem, co?“
„Tady mladej vám pomůže nastoupit. Co stojíš, dělej.“
„Ne, to je dobrý, už to zvládnu sama,“ hučím do nich. Jak do dubu. Do tří dubů.
Rozehřátá sedačka ve vlaku pálí do stehen, na umakartovém stolečku je vyryto JZ+RA=VLLSPP. Střevíce se mi lepí k podlaze polité limonádou, nevolnost mě tlačí do kouta jak těžká deka. Předstírám spánek. Kéž bych opravdu mohla usnout.
„Vy jedete od milého, co? To se pozná,“ mrkají na mě nejstarší Montérky.
„Ne,“ odpovídám zavile, „z pohřbu.“
Teď už mi snad dají pokoj. Nejmladší Montérky se odtažitě stáhly k oknu. Ty středněstarý, zato nejtlustší mi podávají studenou mattonku. Překousnu obavy ze zítřejšího oparu a lačně polykám. Je to úplný životabudič. Opíjím se bublinkami a z vděčnosti vybaluji řízky. Z nějakého neznámého důvodu je nechci přivézt domů.
„Vemte si,“ nabízím a rozděluju výslužku na čtyři díly.
Hubený Montérky trucujou u okna. Jeho problém.
„Nevšímejte si ho, mladá paní, kolega má světabol,“ ironicky se šklebí Montérky XXL.
„Pro jedno kvítí…, viďte slečno?“
„Kruci, dejte mi pokoj!“ rozčilují se Montérky u okna a vyčítavě zírají na mě, „dítě potřebuje tátu, ale to ne! Ona mu radši bude shánět novýho, hlavně, aby měl prachy a barák a bazén. K čertu s tou emancipací, nevíte, co chcete! Každá je přesvědčená, že má právo se rozhodovat o děcku sama!“
„Vážně? A co jí zbývá, když se ten pravej nehodlá vzdát svýho nalajnovanýho života? Hlavně žádný komplikace a problémy, že jo? A s kým to vlastně máš, že? Jste pěkný zbabělci, všichni!“
Výbuch sopky je proti mně úplně nepatrná příhoda. Co to, probůh, vyvádím? Nejraději bych studem zapadla do škvírky v popraskané podlaze. Vysublimovala jako bubliny z minerálky. Ticho kolem mě by se nedalo krájet, maximálně tak rozbít dynamitem. Ať už jsem doma, prosím!
„Ještě pořád je ten řízek pro mě?“
Kývu na ten tichý pokorný dotaz, zavřenýma očima držím nevítaný slzy za víčky.
„Děkuju. Hm, babi peče skvěle.“
„Ano. Cože?“
Není to skutečnost, jen koukám na život zvenčí, jako když sleduju hemžení lidiček za oknem vlaku. Toman, co to je za nápad, takové jméno?
Jeho ruka voní po omastku a v ospalém odpoledni mi přijde zcela v pořádku, jak objímá moje ramena. Bratr, hm, a pak že to byla marná cesta.
A to dítě si nechám, a basta!
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (5 hlasů)
Komentáře
Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.
Partneři
Úspěchy
Vydavatelství
Tým Pište-povídky.cz
Kontakt
Rady nováčkům
Nápověda
Co získáte registrací?
Informace o Pište-Povídky.cz
Podpora projektu
Sponzorství
Bannery a ikonky
Prodej knih
Posláno po větruSkutečný KocourkovRobin Kyber a tajemná postava z chatuRobin Kyber a strana nepřátel školyZávoj z oblaků
Julie.FunnygirlclothesSabina
ŽivotFulfilled (2) - 3ZpověďKámen v leseCesta naděje
Z festivalu autorského čtení: Vieweghův literární mop
Setkání členů PP v Praze 4.9.2010 (edit 24.7.2010) - PŘIHLÁŠKA
