Co takhle jít si zaběhat?

Začalo to vlastně úplně obyčejně. Kamarádka Marie, která reprezentovala kraj v běhu na dlouhé tratě a která znala můj ne zrovna kladný vztah ke sportu a rozhodla se to změnit, mi v pátek večer zavolala, že prý se pro mě

ráno staví a půjdeme si zlehka zaběhat. Když jsem se nadechla, abych ji z plných plic řekla co si o jejím nápadu myslím, neuvědomila jsem si, že mám v puse hašlerku a začala jsem se dusit. Asi si myslela, že mlčení znamená souhlas a já už jen zaslechla jak říká ,,jo a vezmi si něco pohodlného“. Sluchátko bouchlo o vidlici, hašlerka vyletěla velikým obloukem z mého krku, přistála přímo uprostřed koberce a já lapajíc po dechu ztěžka dopadla do křesla.

Ráno jsem si trochu přivstala, přiznám se, byla jsem trochu nervózní, jenže to jsem ještě nevěděla co mě čeká a co ve slovníku Marie znamená ,,zlehka“.

Natáhla jsem na sebe teplé, bavlněné spodní prádlo, to si kdysi koupila babička, ale nestihla ho unosit, na to jsem si oblékla lesklé fialové legíny a k tomu se vzala růžové delší triko, na kterém byla má oblíbená postavička Micky Maus. Kolem pasu jsem si pro jistotu ovázala modrou šusťákovou bundu s červenými pruhy, kterou jsem po roce 89 koupila na tržnici za 250kč. No nekupte to. Tenkrát mi dokonce ten šikmooký sympaťák, který mi ji prodával, řekl ,,paní sluší“, udělala jsem na něj asi dojem. Na hlavu jsem si natáhla háčkovanou zelenou čelenku s růžovou mašličkou uprostřed. Abych vám to vysvětlila, oni prý totiž čelenky zadržují pot. Problém nastal při obouvání. V mém botníku se to sice hemží kozačkami, pantoflíčky, botami na podpatku, ale ouha botasky žádné. Naštěstí jsem si vzpomněla, že na schodech do sklepa mám jedny sešlapané plátěné tenisky, kdysi bílé, teď podivně šedé od toho, jak v nich chodím do sklepa pro uhlí.

Když jsem se ujistila, že mám všechno důležité, šla jsem počkat před dům. Marie měla dorazit asi za deset minut, během kterých mě stihlo okouknout s podivným úšklebkem na tváři několik lidí. Byl mezi nimi i můj šéf, který když mě uviděl zběsile zamrkal, povytáhl obočí, prošel kolem mě, načež odpovědí na můj pozdrav mi bylo podivné kuckání.

Marie poté co mě uviděla, začala se hlasitě smát, řehtala se na celé kolo. Kdybych prý takhle pobíhala kolem Bohnické léčebny, měli by zaměstnanci pohotovost. Nevím co tím myslela, ale došlo mi, že se to asi týká mého úboru. Sama byla oblečená do modré teplákové soupravy s kapucí. Na mikině měla vyšitou jakousi bílou fajfku a na teplácích nápis Nike. Moc teda nechápu, proč si tam vyšila zrovna jméno Nike, když zatím chodila jen s Honzou, Milanem a její nynější přítel je Pepík. To ona je směšná. Ale co, jde se běhat a tak radši nic neříkám, jen se trochu zakaboním aby viděla, že se nedám.

Nejdřív se musíme zahřát a tak mě čeká malá rozcvička. Upažit, vzpažit, předpažit, paráda, netušila jsem, že sport je taková pohoda. Předklonit se, narovnat, předklonit… RUP! Něco je špatně, zády mi projela ostrá bolest. S obtížemi se narovnám, ale bolest, byť v mírnější formě přetrvává.

,,Neboj, to se rozběhá“ usmívá se na mě povzbudivě Marie, Vyrážíme. Nejprve jen tak zlehka klušeme, pak Marie začíná zrychlovat. V zádech mě píchá, ale přece to nevzdám hned na začátku. Začínám se potit. Ještě že mám tu čelenku co zadrží pot. Hmm, nezadrží. Kapky potu mi stékají do očí, po tváří, za krk. Mám pocit, že rychleji už běžet nemůžu a zrovna v ten moment Marie opět přidá. Teď jen budeme udržovat tempo, říká s úsměvem a pravidelně oddechuje.

Já oddechuji také, ale určitě ne pravidelně a už vůbec ne lehce. Zdá se mi, že nemůžu dýchat, srdce mi buší tak, až mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudníku a poběží napřed. Ve spáncích mi tepe, prameny vlasů se mi lepí, třísla bolí, nohy klopýtají a v očích mám zcela jistě zuřivý výraz. Připadám si jak štvaná zvěř. Pomalu umdlévám, vzdálenost mezi námi se prodlužuje, lapám po dechu, padám…

Ležím na zemi, kotník bolí, v zádech bodá, jsem zpocená, zničená. Marie sprintuje ke mně, volá záchranku. Ležela jsem čtrnáct dní v nemocnici. K vyvrtnutému kotníku a k vyhřezlé ploténce se navíc přidal zápal plic. Když se mě doktoři ptali, jak se mi to vlastně stalo, odpověděla jsem ,,byla jsem si jen zlehka zaběhat“.