Budeš ctít otce a matku!

Budeš ctít otce a matku!
Věř, je to nakonec únavný život, stále se bouřit proti rodičům, proti pravidlům, proti pořádkům života. Stálá vzpoura zotročuje stejně jako slepá poslušnost. Zatemňuje mysl, někdy vede k vykonání něčeho, co může nejen Tvůj život navždy zle poznamenat.

---

Dnes si po práci s Vaškem a Toníkem, k jejich velké lítosti, na plácku před jejich domem nezakopal. Byl pátek a spěchal se domů převléknout, aby stihl vyzvednout Jindřišku u bývalé ženy přesně v pět hodin odpoledne.

Jindřiška byla jeho patnáctiletá dcera a dvakrát do měsíce si ji bral na víkend domů, přesně tak, jak před dvěma roky rozhodl rozvodový soud.

„Ani o minutu víc," prohlásila tehdy jeho čerstvá exmanželka.

Minule se opozdil jen o čtvrt hodiny, ...mávl rukou, raději nemyslet. Ještě teď slyšel vzteklý hlas bývalé ženy: „Jestli si myslíš, že si můžeš nechat holku o to dýl, tak jsi na velkém omylu, frajere."

Přesně v pět hodin zazvonil u dveří bytu v druhém patře, kde si Jindřišku vyzvedával. Snad tento víkend proběhne v pohodě, pomyslel si. Před čtrnácti dny, když dceru vracel exmanželce, se Jindřiška ani nerozloučila. Hodně se poslední dobou odcizila, proběhlo mu hlavou.

„Tati, a proč mi nemůžeš koupit ten počítač? Skoro všechny holky ve třídě ho doma maj, jen já musím chodit na internet do knihovny," křičela Jindřiška a vztekle hodila na postel Nokii, kterou dostala k narozeninám. Telefon se několikrát překulil a spadl na koberec.

Cítil, jak v něm roste vztek. Vstal a telefon zvedl.

„Už jsem ti několikrát říkal, že to nejde. Prostě na něho nemám peníze. Jestli se mi bude v práci dařit, tak ti ho koupím, ale teď ne."

Přepadl ho tísnivý pocit. Taková nikdy nebyla. Poslední dobou si s dcerou příliš dobrých slov neřekli, ale pořád doufal v přechodné období. Jasně, puberta, ale stejně cítil příliš rychlou změnu v jejím chování.

Tu neděli na něho už Jindřiška nepromluvila.

Nezdálo se mu to, za kukátkem u dveří se něco pohnulo. Ušklíbl se a znovu zazvonil. Další zvonění už nestihl. Dveře se rychle otevřely.

„Už jsem si myslel..."

„Vypadni!"

„Co prosím..."

„Říkám ti, vypadni!" zaječela jeho exmanželka a hlasitě bouchla dveřmi. Na podlahu spadlo několik drobných kousků omítky.

Chvíli se ani nepohnul. Ústa měl údivem pootevřená, v hlavě prázdno, to se ale najednou proměnilo ve výbuch prudkého vzteku. Opřel se rukou o zvonek a silně zabouchal pěstí do dveří. Dveře se neotevřely. Usilovně přemýšlel. Proboha, co se stalo? Přepadlo ho zlé tušení, velmi zlé tušení. A také obava o dcerku. Opřel hlavu o dveře a zavolal: „Jindřiškóó."

Najednou se ozvalo za jeho zády: „Co tady děláš za bordel?"

Pomalu se otočil. Konečně objekt, kam může nasměrovat svoji zlost. Postavu hodnou Schwarzeneggera naprosto ignoroval.

„Co ti je po tom. Co ti je kurva po tom?" Poslední dvě slova hlasitě zařval a vykročil dopředu.

Skoro Schwarzenegger kupodivu ustoupil. Potom ale dostalo všechno rychlý spád.

Jak se dostal před dům, nevěděl. Když dopadl zády na chodník, zůstal chvíli ležet. Hlavou mu vířila věta, kterou za ním hromotluk hodil: „Jestli tě tu nachytám, rozbiju ti hubu tak, že se dlouho nenažereš, ty úchyle zkurvenej."

Úchyle, proč úchyle? Pomalu vstal a vykročil k domovu. Kulhal a vůbec nic nechápal.

Za oknem v druhém patře se sotva znatelně pohnula záclona.

---

Druhý den si pro něho přišli. Byli dva. V uniformě státní policie. Podle dokladů si ověřili, že to je opravdu on a slušně ho požádali, aby je doprovodil na služebnu, kde mu někdo položí pár otázek. A že to nebude dlouho trvat, je přece víkend.

Když se jich zeptal, proč má s nimi jít na služebnu, nevěděli. Prý jen plní rozkaz. Věděl, že to nějak souvisí s jeho včerejší návštěvou u exmanželky.

Čekal na něho v místnosti, kde stál jen stůl a dvě židle. Na stole ležel zavřený notebook. Představil se mu jako vyšetřovatel nadporučík Zubr.

Co se stalo? Co se proboha mohlo stát? Běželo mu hlavou. Nevěděl.

S přibývajícími otázkami nadporučíka začal tušit, proč ho bývalá žena nechtěla pustit do bytu pro dceru. S dalšími otázkami se víc a víc choulil na židli.

„Co prosím, co jste říkal?" Neslyšel poslední otázku vyšetřovatele.

Když ji uslyšel, přestalo mu bít srdce. Opět se rychle a nepravidelně rozbušilo. Máchl rukou do prázdna. Sevřelo se mu hrdlo, nemohl se nadechnout.

„Jste v pořádku? Haló, pane..."

Ne, nejsem v pořádku, jak můžu bejt, když slyším takový svinstvo, běželo mu zběsile hlavou. Jeho dcera, jeho vlastní dcera.

Jako z dálky slyšel oznámení o vzetí do cely předběžného zadržení, o lhůtě, kdy prokurátor rozhodne o vazbě, ale bylo mu to jedno. Ztratil jediné pojítko s obdobím života, na které, i přes velké neshody s manželkou, velmi rád vzpomínal.

„Tatínku, proč má ta slepička kropenaté vajíčko?" Zeptala se ho v lese asi čtyřletá holčička s dlouhými světlými copánky, „bude i to kuřátko kropenaté?"

Rozesmál se. „To víš, že bude, Jindřiško."

Popadl holčičku do náruče a vtiskl jí pusu na tvář. Ta ho objala kolem krku, zavýskla a zvrátila hlavu dozadu. Roztočili se dokola. Tancovali, byli veselí a šťastní.

Vlastně pořád byli veselí a šťastní. Když byli spolu.

Když jí vyprávěl večer pohádky na dobrou noc.

Když šla Jindřiška poprvé do školky a vesele si hrála si s dětmi na zahradě. Seděl na lavičce, pozoroval ji a byl velmi šťastný.

Když šla poprvé do školy, byl také velmi šťastný. A pyšný.

Najednou ho to napadlo. Co budou říkat chlapi v práci? A co U Melichara, kam chodil s kamarády na pivko. A co kamarádi? Ti se poserou, odtušil zoufale. Určitě to už vědí.

A co Maruška? Po roční známosti se chtěli konečně k sobě nastěhovat. Představil si její zděšený a nešťastný obličej. Ten jemný a milý obličej, na který se tak rád díval, hladil a líbal, když mu usnula v náruči po nočním milování. Do očí mu vstoupily slzy. Zvedl pomalu hlavu a podíval se k oknu. Mříže dělily otvor na několik čtverců. A vyhlížely pevně. Pomalu trhal košili na tenké pruhy.

---

Když se probudil, bylo všechno kolem něho bílé. Bílý prostor nad ním, světlo, které odněkud proudilo, bylo taky bílé. Postele byly bílé, počkat... postele, příliš realistická věc na nebe?

A postava u okna, kdo to je? Pokusil se zvednout hlavu... v krku ho silně zabolelo.

Zubr. U okna stál nadporučík Zubr. Okamžitě si na všechno vzpomněl.

„Už jste se probudil?"

Mlčel a nechal bolest, ať znovu pomalu proniká do jeho duše.

„Musel byste hodně zhubnout, aby vás košile unesla," pronesl trochu žertovně vyšetřovatel. Jeho slova zněla přátelsky. Potlačil bolest v krku a zpozorněl.

„Je mi líto, čím jste si prošel," pokračoval Zubr, „všem je to líto. Vaše dcera se přiznala psychologovi, že si to celé sexuální obtěžování vymyslela."

 „A nejvíce je to líto právě jí," dodal po chvíli policista. Pomalu přešel ke dveřím a otočil se.

„Přeji vám hodně štěstí."

Dveře se potichu zavřely.