Ve třetím patře - XVIII.díl

17.

10.července

Nebyl jsem si tak úplně jistá, jestli moje smysly vnímají správně. Od toho dne, kdy jsme spolu s Radkem přestali komunikovat se všechno zdálo zamlžené, jako kdybych vypnula část svého mozku. Měla jsem kolem sebe takový opar. Tenhle den se mi ale zdálo, jako kdybych se vynořila z bazénu, jako kdyby se mi uvolnili zalehlé uši, nebo jako kdybych si sundala sluchátka. Všechno se zdálo strašně čitelné, ostré a jasné. Připadalo mi, že Slunce pálí čím dál víc. Už několik dnů v kuse pražilo na celé Kladno a okolí, všichni chodili v šortkách a tílkách. Už mi to připadalo nesnesitelné. Zato v restauraci bylo čím dál víc lidí. Letní sezona rodinných dovolených začíná.

    Překvapil mě jediný pohled, když jsem jako každé ráno vešla do hotelu k recepci. Lenka stála v růžovém sáčku, jako vždy silně namalovaná, a na rukou nesla červenou, perfektně složenou látku. Pochopila jsem v první vteřině, co to je. Červené sukně a sáčka nosí v našem hotelu pouze pokojské. Lenka na sobě měla zářící úsměv, který se ještě víc rozšířil, jakmile mě zpozorovala. Přicupitala ke mně, protože jsem se překvapeně zastavila na místě a zírala na ten šok.

„Mám pro tebe novou zprávu,“ zajásala a oblečení mi předala.

„Další povýšení?“ vychrlila jsem ze sebe.

„Jistě. Doufám, že jsi ráda. Trochu se ti zvedne plat, no není to skvělé?“

„Čím jsem si to zasloužila?“ ptala jsem se ledabyle.

„Ale tak...Všimla jsem si, jak jsi pracovitá. A navíc...Práci v restauraci můžeme nabídnout děvčatům, která studují střední školu obor číšník. Mohou to brát jako dobrou praxi. Ty ovšem budeš teď stlát postele, luxovat apartmány, čistit zrcadla v koupelnách. Teď tě zavedu do společné místnosti všech pokojských, dostaneš zase svoji skříňku na věci a jedna slečna ti vysvětlí, co všechno tahle práce obnáší. Až všechno pochopíš, můžeš hned začít. Pojď.“

Rukou mi pokynula, abych ji následovala do prvních schodů. Zavedla mě až na konec úzké chodby, kde se nacházely technické místnosti a podobné prostory nepřístupné mladým zaměstnancům.

    Místnost pro pokojské nebyla nijak zvlášť velká, ani nijak útulná. U zdi stály dvě pohovky, na nich byli už nějaké věci. Naproti dveřím se nacházeli skříňky, jedna byla ovšem otevřená. Byla moje.

    Lenka mě seznámila s dvacetiletou černovláskou, která byla o dvacet centimetrů větší než já. Jmenovala se Andrea a nebyla na první pohled moc příjemná. V uchu měla čtyři náušnice, v nose třpytivou kuličku a v bradě stříbrnou bodlinu. Zdálo se, že má ráda piercing.

    Počkala na mě na chodbě, abych si mohla obléknout ten skvělý červený kostým. Padl mi jako ulitý. Nad odhadem Lenky jsem jen zakroutila hlavou.

„Budeš mít na starost druhý a třetí patro. Tady máš od Lenky rozpis. Každej člověk, kterej žije v jednom apartmá má jinej...jak bych to řekla...Prostě každej jindy odchází a zase přichází. Ty bys měla uklízet ve chvíli, kdy tam ten člověk není, tudíž si to musíš naplánovat tak, aby ti to vyšlo. Ve druhým a třetím patře bydlej většinou lidi, který tady jsou na trvalo, takže pravidelně chodí do práce. Ke každýmu člověku to tam máš napsaný. Třeba tady...“ Andrea rozložila papír a ukázala na jméno jedné ženy.

„Je to doktorka. Rozešla se se svým manželem, takže hledá dům, ale dočasně bydlí tady. Tudíž ty víš, že pracuje od rána do tří. V tu dobu u ní můžeš uklízet. Je ti to jasný?“

    Chrlila na mě ty informace tak rychle, že jsem sotva stíhala vnímat. Ale kývla jsem. Musela jsem si s tím poradit.

„Tady...Vysavač, leštidlo, všechny potřebný věci. A karta, kterou si otevřeš dveře,“ ukázala mi. Vozík, který byl menší než pro uklízečky vážně obsahoval věci potřebné pro pokojskou.

Andrea si oddechla a odcházela směrem do čtvrtého patra.

Zůstala jsem stát sama na chodbě ve druhém patře a studovala jsem papír. Ještě že to měla Lenka udělané pečlivě, rozdělené na hodiny. Podle všeho jsem pochopila, že teď ráno by byla blbost uklízet třetí patro, protože všichni ještě určitě spali.

Také mi došlo, že se budu muset naučit jména lidí, jejich číslo apartmá, jejich „rozvrh dne.“ Ovšem nejlepší čas byl odpoledne, kdy jsou zřejmě všichni na obědě.

Vzdychla jsem, vystrašená z toho, jak to všechno budu stíhat, a odjela jsem se svým vozíkem k prvnímu apartmá, kde bydlel jistý pan Zavoral, který pracoval jako zubař.

    Hlavou mi vrtalo, kdo tenhle systém vymyslel. Kdo se jich ptal na povolání? Kdo se jich ptal, kdy tam můžu přijít uklízet? Nechápala jsem to.

    Apartmá bylo docela slušně vybavené. Postel pro dva byla rozestlaná, takže první, co jsem udělala, bylo uklizení ložnice, která byla vymalovaná na žluto s oranžovým povlečením. Rozhlížela jsem se i po ostatních místnostech, ale nikde se mi to nezdálo neuklizené. Poklidila jsem v malé koupelně, vyleštila zrcadlo a přemýšlela, co dál. Se svým vozíkem jsem se vrátila zpátky na chodbu a znovu jsem studovala papír.

    Chvilku mi to dalo, ale nakonec jsem pochopila systém a mohla jsem uklidit za dopoledne celé druhé patro. Nenarazila jsem ani jednou na žádného člověka, takže to asi nějaký smysl mělo. Vyjela jsem výtahem do patra třetího a zase jsem studovala papír. Vypadalo to, jako kdybych se někde ztratila a zírala do mapy.

    Jak jsem tak sledovala jména na papíře, zaujalo mě tam jedno krátké, přesto trochu známé. Urban. Hned jsem našla v chodbě jeho apartmán a vzpomněla si, jak jsem ho tenkrát zahlédla, když jsem ještě pracovala jako uklízečka. Podívala jsem se, do kolikati pracuje a zjistila jsem, že mám ještě dvě hodiny čas. Bylo pravé poledne, takže jsem si mohla začít teoreticky kdekoliv. Pan Urban měl apartmán až na konci chodby a já jsem se rozhodla začít od začátku. Kde také bydlel jeden mladý fotograf, který se měl za půl hodinu vrátit.

    Během hodiny jsem stále ale nemohla pochopit, jak to mohl někdo takhle nesmyslně naplánovat. Sice to bylo k něčemu dobré, ale jak může někdo sledoval rozvrh dne jednotlivých ubytovaných? Vždyť nemají žádné soukromí, když o něm každá pokojská ví, kde je a v kolik se vrátí. Připadalo mi to, jako naprostý nesmysl.

    Překvapilo mě, jak mi čas uběhl. Bylo přesně třičtvrtě na dvě a já jsem byla těsně před poslední apartmánem. Rychle jsem zajela s vozíkem dovnitř a rozhlédla se kolem.

    Třetí patro bylo obecně ještě lépe vybavené, než první a druhé. Koberce měli vysoká a chlupatá vlákna, takže se v nich nečistota držela jako čert. Zrcadla byla větší, kuchyně luxusnější a postel širší. Koupelna obsahovala i rohovou vanu, vonné svíčky a hedvábnější ručníky, které jsem také měla občas vyměnit.

    U pana Urbana to ovšem vypadalo jako po bitvě. Andrea mi výslovně zakázala sahat na věci ubytovaných, ale pan Urban je měl všude. Když jsem přišla do obýváku s luxusní koženou sedačkou před televizí, všude se váleli papíry, časopisy a také oblečení. Dvě saka, nesložená, mrsknutá v rohu vedle křesla, ležela na zemi a vedle nich ještě kalhoty. Pohled na stříbrné tikající hodiny na zelinkavé zdi ve mně vyvolal adrenalin. Měla jsem co dělat.

    Saka jsem pečlivě složila a dala je na sedačku. Na papíry jsem mu raději nesahala. Rychle jsem vysála obývák s vysokým kobercem a přejela jsem do kuchyně. Na sporáku byla zaschnutá vajíčka od snídaně. Pan Urban je zřejmě bordelář. Rychle jsem vyleštila sporák, utřela jídelní stůl, na kterém se také nacházely zbytky jídla a vyluxovala ještě tu kuchyň.

    Díky hlučnému vysavači jsem neslyšela cvaknutí dveří. Vesele jsem luxovala dál a doufala jsem, že to všechno stíhám. Bylo už něco málo po druhé a já jsem ještě ani nenavštívila koupelnu. Nechala jsem kuchyň kuchyní a vyjela s vysavačem ven.

    Pan Urban stál s rukama v bok a s vyvaleným břichem před kuchyní v obýváku s našpulenou pusou a měřil si mě přemýšlivým pohledem. Zastavila jsem se a s hrůzou čekala, jaký výstup to bude tentokrát. Pamatovala jsem si ho jako protivného, cholerického starce.

„Dával jsem svolení, že mi tady můžou holky uklízet. Ale ještě se nestalo, aby jste nedodrželi můj pitomej rozvrh, kterej jsem musel dát tý namalovaný fifleně v růžovým saku,“ odfrkl si.

„Já se omlouvám. Nějak...nestíhám...“ Nemělo cenu lhát a vymýšlet si. Možná by ho to rozčílilo ještě víc. Ale on nevypadal moc rozčileně. Spíš naštvaně, ale tak nějak klidně. Smutně, starostlivě. Mračil se a přemýšlel. Přitom mě přejel pohledem od hlavy až k patě, což mi bylo dost nepříjemné.

„Tebe jsem už někde viděl,“ poznamenal a sundal si černé sako. Otočil se k rohu s papíry a chtěl ho tam odhodit. Pak upoutal pohled na dvě saka složené na pohovce. Očima se ke mně vrátil a teď už v nich vztek byl.

„Tak hele holčičko, na věci mi nesahat, jasný?! Ať ti to tady připadá jako ve chlívku, já mám svůj systém uložnýho prostoru, jasný?!“ řekl příkře a káravě.

„Ano, pane,“ pípla jsem nesměle a nevěděla jsem, jestli se mám dát ještě do té koupelny. Jenže on mě zase zastavil.

„Tak odkaď se známe?“ naléhal a protáhnul se.

„No...Před tím jsem pracovala v restauraci...“

„Před tím? Před čím?! Proboha, to jsou odpovědi...“ zasténal zuřivě. Pak se pohladil po vousech.

„Jo takhle. Z týhle restauračky...To řeknu hned!“ zasmál se a přešel k oknu. Otevřel malou skříňku, která stála vedle a popadl láhev s rezavou tekutinou. Zřejmě to byla nějaká drahá Whisky.

„Dáš si? Ale ty asi nemůžeš, co? V pracovní době,“ zasmál se posměšně a nalil pouze sobě. Pak do sebe panáka kopnul, chvíli pozoroval etiketu na láhvi a pak ji uklidil zpátky.

„Ale teď už abys šla,“ řekl ostře a otevřel vchodové dveře. Pochopila jsem, že se asi nebude zlobit, když mu nevysaji koupelnu. Rychle jsem se svým malým vozíkem vyplula z apartmá a ani jsem se nestihla rozloučit, protože za mnou pan Urban zavřel dveře tak rychle, že to moje nohy sotva přežily.

    Sjela jsem výtahem do druhého patra, ve společné místnosti pokojských jsem uklidila vozík a převlékla se. Pak jsem po schodech utíkala do přízemí a těšila jsem se na to odporné pálící Slunce.

    Nemohla jsem už nic očekávat, ani jsem nechtěla. Toužila jsem mít od všeho pokoj, chtěla jsem se zase vrátit do té své mlhy, všechno vnímat míň. To by do mě ovšem nesměl někdo vrazit takovou silou. Šokem se ve mně všechno hnulo, když jsem na dvouramenném schodišti zabočila a chtěla sejít posledních pár schodů. Nějaký šílenec zřejmě spěchal a po schodech nahoru přímo utíkal. Jenže byl tak vysoký, tak mohutný, tak svalnatý, že jsem při nárazu neudržela svoje tělo pohromadě. Síla, která proti mně vyjela byla příliš veliká, abych to ustála.

    Pěkně jsem si kecla na zadek.

    Otevřela jsem pusu dokořán, vykulila jsem oči, ale ne z toho šoku a z bolesti obou půlek. Předemnou se objevil model z časopisu. Robert opět ve slušivém elegantním oblečení a s rozzářeným úsměvem se nademnou skláněl jako anděl a pomáhal mi na nohy. Jeho hrubá a velká ruka mě vytáhla nahoru.

„To je ale náhoda,“ poznamenal a odhrnul mi pramen vlasů, který se mi při pádu zapletl mezi rty. Já jsem šokem nebyla schopná se pohnout. Překvapila mě náhlá vlna energie, šokující krása, která vycházela z jeho očí. Slunce mu z velkého okna pálilo do obličeje a on se pořád usmíval.

„Máme na sebe poslední dobou nějaký štěstí,“ pokračoval.

„No jo,“ usmála jsem se. Snažila jsem se vzpamatovat z našeho náhodného setkání a z toho, že zase vypadal, jako sňatkový podvodník.

„Musím hned na začátek říct, že vypadáš otřeseně. Nevyrazila sis třeba dech?“ zajímalo ho a zatřásl mi s rameny.

„Jsem v pohodě. Ty zase vypadáš...“ Přimhouřila jsem oči a pozorovala toho dokonalého člověka.

    Vousy dnes neměl moc oholené, ale slušely mu. Vypadal starší, mužnější, nebo jak bych to řekla. V očích mu jiskřilo zvláštní vzrušení, energie, nadšení pro život. Vlasy měl ale pořád stejně nedbale upravené, rukou si je česal nahoru.

    Trpělivě čekal na moje dokončení věty. Pořád jsem nemohla najít to pravé slovo pro tu jeho dokonalost.

„No víš...V té kavárně ses ukázal v trochu jiném světle...“ konstatovala jsem, aby mě pochopil.

„Jasně. Ale to už jsme řešili, no ne?“ připomněl mi pronikavým pohledem a usmál se.

„Jasně. Já jen že...prostě...To sako ti sluší,“ vypadlo ze mě nakonec. Připadala jsem si jako mimoň. Takový nesmysl. Nadávala jsem si za svoje trapné chování.

„Děkuju,“ odpověděl překvapeně a jeho úsměv se ještě rozšířil.

    Chvíli jsme na sebe zírali, on se pořád usmíval a já se tvářila tak nějak zmateně, protože ten jeho věčný úsměv mě vyváděl z míry.

„Vypadalo to, že jsi spěchal, tak abych tě nezdržovala...“ řekla jsem nakonec a uhnula mu z cesty. On se ale stejně natočil mým směrem.

„No, ono to zase tak nehoří. Co děláš odpoledne?“

    Začala jsem se obávat pozvání na další spontánní akci, nebo ještě hůř – přímo na rande. Zvedla jsem ramena a pokusila jsem se o lhostejný, znuděný výraz.

„Asi se půjdu vykoupat na plovárnu...Nechceš taky přijít?“

    Ach, plovárna. Skoro jsem zapomněla, co to slovo znamená. Můj společenský život za poslední dva měsíce tak upadl, že jsem tam nebyla od loňského léta, kdy jsme byli ještě celá rodina pohromadě.

    Vzpomínka na den, kdy jsme si s mámou a tátou užívali spoustu legrace na tobogáně a na široké skluzavce mě píchla hluboko uvnitř. Slyšela jsem smích Radka, jako nějaké zvonečky, viděla jsem mámin spokojený výraz a tátovo dovádění, kdy se ji pokoušel shodit do vody. Zatvářila jsem se kysele.

„Máš něco jinýho?“ zaváhal Robert a zamračil se. Zamrkala jsem, abych vzpomínku vyhnala z hlavy a soustředila jsem se na přítomnost. Robert se vedle mě vyjímal jako porcelánová panenka vedle hadrové. Připadala jsem si divně.

„No, vlastně jo,“ řekla jsem rychle, aby mě náhodou nepozval někam jinam.

„Tak to je škoda. No nic, jak jsi říkala, spěchám. Musím si něco vyřídit. Ale určitě se ještě někdy uvidíme.“ Na tváři měl zase věčný a energický úsměv. Pohladil mě po tváři, pak se otočil na patě a zase spěchal do schodů.

    Zmateně jsem došla k autu a mířila domů. Mlha se nevrátila. Všechno mi připadalo až moc zřetelné.

    U nás doma bylo ale naopak veselo. Petr se dostavil za Zuzanou. Od doby, kdy jsem je seznámila, se spolu viděli už čtyřikrát a vždycky to byla taková strašná „náhoda.“ Petr několikrát potřeboval Radkovi něco vyřídit a zrovna u toho byla i Zuzana. Když se potkali, strávili spolu třeba tři hodiny. Dnes to nebylo jinak. Smích jsem slyšela už za dveřmi a slyšela jsem i Radkův chichotavý hlásek. Když jsem vpadla domů, všichni se vynořili z kuchyně se zvědavými pohledy.

„Ahoj Alex!“ přivítal mě Petr s nadšením.

„Dneska proběhlo všechno v naprostým pořádku! Péťa se za námi zastavil se skvělým plánem na odpoledne!“ jásala naopak šťastná Zuzana.

„Co děláš doma takhle brzo?“ vyjeknul na mě naopak Radek jízlivým tónem. Nebyl v tom ani trochu náznak radosti, že jsem doma, narozdíl od těch dvou. Odhodila jsem tašku na proutěný koš a přešla k nim do kuchyně.

„Dneska mě zase povýšili,“ oznámila jsem obyčejným hlasem. Nesnažila jsem se o jásavý tón. Petr se na mě se Zuzanou sesypali.

„Vážně?“

„Jak to?“

„Co teď děláš?“

„Máš za to víc peněz?“

    Zavřela jsem oči a přemýšlela nad dnešním odpolednem. Chtěla jsem zpátky svoji omamnou mlhu.

„Dělám teď pokojskou. Není to nic moc, ale stěžovat si nemůžu. Peněz asi bude o trochu víc, nevím,“ vzdychla jsem a podívala se z okna.

„Jaký že máte plán na odpoledne?“ vzpomněla jsem si. Petr se vítězně usmál a chytil Zuzanu kolem pasu.

    Tohle gesto ve mně vyvolalo vztek. Oni kolem sebe měli nějakou auru energie, auru lásky. Usmívali se a já tam stála jako kůl v plotě. Všechno mi připadalo zbytečné.

„Vyrážíme na plovárnu! Vlastně na to přišel Radek a my jsme se toho chytli. Už jsem si byla pro plavky a Péťa taky. Čekáme jen na tebe,“ zachichotala se Zuzana nadšeně.

    Plovárna. Proč tam mají všichni dnes namířeno?

„Mě z toho vynechejte,“ oznámila jsem a sesunula se na židli ke stolu. Petr mě pohladil po vlasech.

„Tobě něco je, že jo?“ zeptal se. Zakroutila jsem hlavou.

„Jen nemám náladu na koupání. Běžte sami.“

„Tak to ne! My jsme se těšili, že si to užijeme společně, no tak. Alex. I Radek bude rád, když tam taky budeš,“ chlácholila mě Zuzana.

„To sotva,“ pochybovala jsem s pošklebkem. Zuzana se na mě dívala svýma modrýma pronikavýma očima a ty mě přesvědčili. V hlavě se mi honily myšlenky – co bych dělala doma? Užírala se samotou? Vracela se ke vzpomínkám?

    Vzdychla jsem a kývla. Během následujících pár minut jsem si sbalila plážovou tašku s ručníkem a opalovacím krémem. Moc se mi nechtělo do vody, mezi jásající a skákající lidi, ze kterých srší radost. Ale nechtěla jsem kazit tu atmosféru, kterou k nám domů přivodili Petr se Zuzanou. Jakmile měli volnou chvilku, pošťuchovali se jako malí. Petr Zuzanu občas dloubnul do ledvin, ona ho na oplátku praštila lehce po zádech plážovým lehátkem. Radek nad tím kroutil očima, ale občas se usmál. Když zpozoroval, že se na něho sa údivem dívám, jeho úsměv pohasl, a on se ke mně otočil zády.

    Nevěděla jsem, proč tam jedu. Vždyť jsem ani nebyla odhodlaná se koupat. Od plavek jsem si vzala jenom vršek, abych tam nebyla jako nějaký zakuklenec. A přesto jsem věděla, že je to zbytečné. Dobrou náladu jsem si nemohla přivodit jen tak.