Láska a láska S

Moje první láska (nakonec jako spousta ostatních), byla platonická. Milovala jsem vysokého blonďatého spolužáka s očima jak pomněnky a obočím havrana. Pro něho jsem ovšem byla jen spolužačka, která na něj blbě „vejrá“. No, to já vždycky blbě vejrám, když o mně zavadí Amorovo rámě. Taky se vždycky ve mně probudí „tvořivé střevo“ a já začnu sypat více či méně zdařilá slovní dílka většinou na téma - opěvování milované osobnosti.

S tímto krásným klukem a ještě několika spolužáky se chodilo do nedalekého lesa, kde jsme provozovali zakázaný hazard – hráli jsme čáru o desetníky – a pak můj milovaný uchopil kytaru a hrál tehdejší hity jako Náhrobní kámen, Povídej apod. Zatímco jsem se do něj vpíjela pohledem a moje rozšířené zorničky jej hypnotizovaly a chvěly se něhou, moje paže svíraly a hladily  mohutný smrk a moje srdce vzdychalo.

Vzdychalo ale pouze do té doby, než mě tam načapal tatínek – absolutní monarcha – který prokoukl mé „chození“ na hudební výchovu a zajistil mne na místě činu. Doma to vyvrcholilo hysterií, ranami a zakázáním již zakázaného (měla jsem kasárníka již od kolébky, neboť jsem se narodila jako holka, a mohla bych tudíž v budoucnu domů donést nemanželské dítě, takže vše jsem podnikala jaksi „načerno“).

A přestože mi tato první láska byla osudem odepřena, bylo to moje první ochutnání laskavého Amora a já jsem tím poprvé zjistila, jaké to je, když vás to někam táhne i proti vaší vůli – a nejde s tím nic dělat, což se sice stává i u lásky opětované, ale ta se na rozdíl od lásky platonické dříve či později stane někdy i tvrdou realitou, kdežto láska platonická zůstává na křídlech motýlích, neb je neměnná…

První fáze obou lásek je stejná - přiblble se usmívám na všechny strany, každýmu vnucuji svoji tvorbu a zasněně čučím do zdi, nebo když se vybičuju k nějaké činnosti, tak na pracovní nástroj, zatímco byt obetkávají pavouci, skrz plevel nejde projít a oděvy se nosí jen ty nemačkavé.

Další fáze obou lásek už mají rozdíly. Zatímco láska platonická si neustále drží fázi první, láska reálná začíná mít díry vzájemného nepochopení, netolerance, posléze vzájemných bojů, které někdy končí v soudní síni bojem o dítě, majetek, či firmu. Když to dobře dopadne, končí to bílým sexem (společný zájem o ledničku) a silnou náklonností k vnoučatům, ve které si každý sní svůj vlastní nesplněný sen. Již dávno se nepíšou písmenka – snad jen rozpis fotbalové ligy, či nový recept na kakaový moučník.

Láska platonická JE sice nenaplněná, ale pokud si umíte přiznat, že se nikdy nenaplní, je to váš tichý přítel, který vám stále kouzlí přiblblý úsměv na rtech, stále hledáte tužku či papír, protože máte nápad, stále nalézáte nová slova, která jste před tím nenašli, ani nehledali, a dokonce se začínáte usmívat i na ten blbej rozpis fotbalové ligy.

Platonická láska je bezva lék na všechno, rány se lépe hojí (spíš si jich tolik nevšímáme), život nás tolik netrápí (spíš nemáme čas nad tím uvažovat), koutky úst se zvedají samy (stačí jen na svůj objekt pomyslit) a ještě to lze všechno krásně napsat, protože dává inspiraci.