Život holky ze zámku - část 26.

SCHŮZKA S BLÁZNEM…

Dnes byl ten den, kdy měl přijet člověk, který za nevysvětlitelných událostí, nám chce pomoci. Viktor se těšil, asi z přísunu peněz, které nemusel vůbec vracet a vytrhnou mu trn z paty. Já jsem se ale netěšila, protože jsem z toho měla špatný pocit. Přišlo mi to zvláštní. Je to hodně podivná náhoda, pokud je to náhoda. Abych řekla pravdu, moc jsem se nenasnídala, měla jsem žaludek jako na vodě. Byla jsem z nepochopitelných důvodů nervózní. Zato Viktor, ač prožíval smutek, si pobrukoval. To jsem u něj ještě nezažila! „To se tak těšíš?“ zeptala jsem se. Pohlédl na mě a usmál se, po hodně dlouhé době.

„Ano, těším. Jsem natěšen a zároveň zvědav jako malé dítě.“ prohlásil. Snídaně, byla za námi a blížil se oběd. Viktor začínal být už také nervózní. Mám dojem, že začal uvažovat, zda si z něho někdo nevystřelil. Byli jsme po obědě a pořád nic. Oba jsme seděli v salonku a čekali. Bylo to nekonečné čekání. Viktor začal pochodovat sem a tam. Bylo to příšerné, lezlo mi to na nervy!

„Viktore, můžeš toho nechat?! Jsme oba nervózní a napjatí, uklidni se. To tvoje pochodování mi leze na nervy! Třeba si z nás jenom někdo udělal legraci a my tady čekáme jako hlupáci.“ zastěžovala jsem si.

„Na to ani pomyslet nechci, protože by to byl pěkně hnusný žert! Kde je sakra?! Tak věruhodný bývá i spolehlivý!“

„Pokud to tedy někdo je, tak si dává řádně načas!“ pronesla jsem. „Anebo přijede až navečer.“ zauvažovala jsem.

„Nenapsal hodinu, může přijet kdykoliv se mu zlíbí!“ řekl Viktor. Náhle jsme zaslechli nějaký hluk v hale, u dveří. Jako bychom se vrátili do dětských let a zahráli si na honěnou. Oba jsme vyběhli ze salonku a utíkali ke dveřím. Viktor byl nadšen, když spatřil muže, stál v hale a měl zahalenou tvář maskou. Já jsem se dost vyděsila, při pohledu na toho dobrodince, až se mi divoce rozbušilo srdce. Stála jsem v polovině schodů a sledovala je. „Vítejte, pane. Pojďte dál!“

„Dobré odpoledne.“ pozdravil.

„Tohle je moje žena Johana a já jsem Viktor, moc nás oba těší, pane.“ představil nás Viktor.

„Madam, těší mě. Abych se představil, mé jméno je Gabriel.“ řekl a usmál se.

„Půjdeme do mé pracovny.“ rozhodl Viktor. Odešli. Cítila jsem ještě na sobě pohled dobrodince. Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale pak jsem se otočila a chtěla odejít. Nebylo mi to dopřáno. „Johano?“

„Ano?“ optala jsem se a zároveň otočila.

„Ten chlap tě tam chce taky.“ odpověděl Viktor. Cože?! Byla jsem pořádně překvapená. Byla jsem z celé té situace nějako v šoku!!

„Proč?“ optala jsem se. Měla jsem smíšené pocity.

„Nevím, ale honem pojď. Prosím tě, tu masku, co má, nediv se. Je znetvořen. Právě mi to prozradil.“ pošeptal mi tajemství. Tak znetvořen?! Šla jsem s Viktorem do jeho pracovny. Seděl zády, viděla jsem pouze jeho svázané vlasy do culíku a kousek masky. „Tak jsme tady, můžeme přejít k věci. Vy nám tedy chcete pomoci s finanční situací, je to tak?“ ptal se Viktor.

„Ano.“ stručně zodpověděl. Pomalu jsem přešla až za Viktorovu židli, abych viděla do tváře tomu muži.

„Proč?“ zeptala jsem se tentokrát já a upřeným pohledem do jeho očí, orámovanými maskou.

„Nemáte peníze, ani na pohřeb, jak jsem se dozvěděl. Tak chci pomoc.“ odpověděl.

„Proč?“ zopakovala jsem. Viktor se na mě otočil a zle podíval.

„Ano je to tak. Nemám, bohužel ani na pohřeb vlastního otce. Je to potupné, stydím se za to. Prosím vás, pane Gabrieli, omluvte chování mé ženy, je rozrušená.“ skočil nám do řeči Viktor!

„To je v pořádku. Chci pomoc, já peníze nepotřebuju, mám jich dost. A těch pár tisíc pro mě nic není. Vy snad nemáte zájem?“ podivil se.

„Jistěže máme zájem. V této situaci a době si nemůžeme vyskakovat. Kolik jste ochoten nám dát?“ zeptal se Viktor.

„Podle toho kolik vám chybí. Spočítejte si, co budete potřebovat na výdaje.“ pobídl Viktora. Ozvalo se zaťukání. Vešel Bernard.

„Omlouvám se, pane, ale vyskytl se problém, mohl byste na chvíli?“ zeptal se podkoní.

„Nemohlo by to počkat? Vidíš, že tady mám jednání!“ utrhl se na Bernarda.

„Viktore, prosím tě, běž to vyřešit, pán jistě chvíli počká, že?“

„Ale jistě.“ prohlásil. Viktor tedy vstal a odešel.

„Ty ses úplně zbláznil!!! Můžeš mi říct, co tady děláš?! Proč jsi tady, proč chceš pomáhat Viktorovi? Radím ti dobře, rychle odejdi! Už si víc nezahrávej!“ vyletěla jsem na našeho známého, tajemného muže alias nynějšího Gabriela, hnedle, jak se zavřeli dveře.  

„Pomáhám mu z jediného důvodu, chci tě vidět! Říkal jsem ti to už minule, že bez tebe nemůžu být! Johano, odejdu, ale pojď se mnou!! Prosím!! Viděla ses v zrcadle? Tohle je maličkost, může to být ještě horší! Odejdi, dokud je čas!“

„Ty ses opravdu zbláznil! Nemůžu odejít, chápeš? On mi to nedovolí, a i kdybych chtěla, teď odejít nemůžu.“ řekla jsem.  

„Proč ne? Co tě tady drží?“ nechápal.

„On! Víš, v jaké je situaci? Zemřel mu otec, je na dně! Je mi ho líto!“ smutně jsem odpověděla.

„Je ti ho líto? A sebe ti líto není?! Vzpomeň si na to týrání! Jen vzpomeň. Odejdi prosím, udělej to kvůli mně.“ řekl poslední větu, pak se otevřeli dveře, až jsem sebou přistiženě cukla.

„Tak jsem tady. Omlouvám se, neodkladná záležitost. Kde jsme to přestali?“ otázal se Viktor. „Omlouvám se, jsem tak roztržitý. Nedal byste si kávu či čaj?“ pokračoval Viktor.

„Ano, kávu, děkuji.“ poručil si muž. Po zavolání služebnictva se nic nedělo.

„Pane Bože, dneska je každý neschopný, omluvte mě.“ požádal Viktor a odešel z pracovny. Nastalo ticho.

„Jak dlouho míníš hrát tuhle hru, tohle divadýlko?“ zeptala jsem se.

„Nevím.“ pronesl.

„Tohle nejsi ty, nepoznávám tě. Vždyť jsi byl vždycky tak…“ nenechal mě domluvit.

„Ne. Nevíš, kdo jsem. Neznáš mě! Změnil jsem se, nejsem už takový hlupák. Jsem jiný.“ vyjel na mě.

„Jsi plný zloby a nenávisti! Přestaň s tím. Nenávist tě užírá.“ řekla jsem.

„Ne, neber mi mou nenávist. Víc mi už nezbylo! Pouze ona!“

„Zbav se jí, prosím!“ zaprosila jsem. Mlčel a zakroutil hlavou.

„Bohužel. Už se do mě stihla dostatečně zažrat.“ pronesl po krátké pauze.

„Prosím tě.“

„Ne.“ řekl. Otevřely se dveře, vešel Viktor a v zádech měl Markétu s podnosem, kde leželi nápoje. Tác položila na stůl a byla na odchodu.

„Markétko, počkej, půjdu s tebou.“ řekla jsem. Když jsem šla kolem křesla, kde seděl mistr tváří a převleků, zachytil mě za zápěstí. Projel mnou elektrizující pocit.

„Vážně už jdete?“ zeptal se. Pohlédla jsem na Viktora, který strnul v pohybu a sledoval místo našeho dotyku. Koukla jsem zpět, přímo mu do očí.

„Ano, stejně tady nemám co dělat. Obchodům nerozumím. Asi se do mě nijak nestihli zažrat!“ řekla jsem s narážkou na předešlý rozhovor. „Nashledanou, pane Gabrieli.“ rozloučila jsem se a odešla z pracovny po boku Markéty. Něco říkala, ale já jsem jí neposlouchala, nedokázala jsem se soustředit. Byla jsem tak nehorázně mimo! Vůbec jsem nečekala, že se tady objeví právě on! A už vůbec jsem nečekala, že mi oznámí právě tohle! Jak se změnil. Po chvíli přemýšlení a koukání z okna, i když bylo pod mrakem a větrno, rozhodla jsem se, že se pojedu projet. Dlouho jsem na svém koni neseděla. Vrátila jsem se z vyjížďky až, když se stmívalo. Byla jsem unavená a hladová, po celodenním stresu jsem se těšila, až se najím. Běžela jsem do svého pokoje a převlékla se, pak jsem utíkala rovnou do jídelny, protože byl pravý čas na podávání večeře. Přišla jsem jako poslední. „Omlouvám se, byla jsem se projet, trochu jsem se zpozdila.“ omluvila jsem se. „Co tady děláš?!“ optala jsem se vyděšeně, při pohledu na hosta.

„Johano, prosím tě, co je to s tebou?! Jak se to chováš k našemu hostu?! Co to tykání?“ podivil se Viktor.

„Omlouvám se vám, pane Gabrieli!“

„To je v pořádku, paní Johanko.“

„Pozval jsem našeho hosta na večeři, prosím už zasedni.“ vysvětlil mi Viktor. Večeře proběhla z mé strany beze slova a z jejich řádným hovorem o obchodech. Každý po každém pořád pokukoval. Byla jsem si nejistá, v to, co bude následovat. Tato příšerná situace se mi nezdála. Po večeři jsme ještě přešli do společenské místnosti, kde si aspoň pánové dali čaj. „Johanko, prosím tě, zahraj našemu hostu něco na klavír. Víte pane Gabrieli, má žena hraje opravdu nádherně!! Jsem na ní pyšný.“ řekl nadmutý pýchou manžel.

„Jistě, jen si musím pro noty.“ vymluvila jsem se a odešla.

„Johano?“ zavolal za mnou nechápavě Viktor. Ale to už jsem byla v chodbě. Po třech mých krocích se otevřeli dveře. „Johano? Co je ti?! Nikdy nehraješ podle not! Nepotřebuješ je a ani je nemáš! Děje se něco?“ zeptal se nechápavě Viktor. Otočila jsem se a pohlédla mu do tváře. Stále měl strniště, které bylo značně výraznější než před pár dny a pomalu se srůstávalo s jeho pejzy. Měla jsem pro jeho pejzy strašnou slabost! Byly dokonalé.

„Jak dlouho tady ještě bude? Kdy odjede?“ zeptala jsem se rovnou. Viktor na mě nechápavě hleděl, nechápavě a zamyšleně zároveň, se mu tvořily na čele vrásky, jak se nevědomky zamračil.

„Proč? Bydlí odsud hodně daleko, nabídl jsem mu přespání u nás v domě. S radostí přijal, co se děje?“

„Ale nic, neděje se nic. Jdeme? Nesmíme hosta nechat čekat.“ řekla jsem a s podivnou náladou jsem vkročila zpátky do společenské místnosti. Došla jsem ke klavíru a usadila se. Rychle jsem nevěděla, co hrát. Pak jsem si vzpomněla, ještě když jsem bydlela u tetičky a strýčka, a když jsem začínala hrát na klavír. Můj učitel Hubert mě naučil nádhernou skladbu. Byla neskutečně krásná a i smutná zároveň. Když jsem ji uměla dokonale zahrát, hrála jsem jí pořád dokola a dokola. Nikdy mě neomrzela a nikdy neomrzí. V domě nebyl jediný člen rodiny, jediný člen služebnictva, aby jí neznal, jak jsem byla vytrvalá. Položila jsem prsty na klávesy a spustila. Hrála jsem a hrála. Úplně jsem se vžila do bezstarostných let v domě vychovatelů. Málem jsem zapomněla, že hraji pro někoho. Jak slastný pocit to byl. Poté, co jsem dohrála, jsem se obrátila na své posluchače. Oba se na mě usmívali. Byli naprosto stejní. Ne. Oni dva nebyli, nebudou a nejsou stejní!

„Krása. Neříkal jsem vám, že je úžasná?“ chlubil se manžel.

„Ano. Je úžasná! Bylo to skvělé.“ souhlasil host.

„Děkuji. Manžel mi říkal, že jste znetvořený, proto ta maska? Byla bych, až tak moc troufalá, kdybych chtěla vědět, co se vám stalo?“ zeptala jsem se zájmem. Chtěla jsem slyšet tu výmluvu a hlavně neměla jsem v plánu mu nic usnadňovat! Cítila jsem na sobě nejen pohled, bohatého dobrodince, ale i Viktorův, který nebyl zrovna příjemný!

„Johano, to už přeháníš!“ napomenul mě jako malé dítě.

„Viktore, to je v pořádku, nechte jí. Je mladá a zvědavá. Ano, mám masku, protože jsem znetvořený, bohužel. Je to smutný příběh. Ale budiž, když to chcete slyšet. Asi před osmi lety jsem měl psa, lovecké plemeno. Vždycky mě poslouchal, plnil mé povely, byl skvěle vycvičen! Byl to skvělý pes, mohl jsem se s ním i mazlit. Bohužel jednou, nevím, co se stalo. Byli jsme na lovu a večer při mazlení a hraní, ohledně jako každý den, mě pokousal, hlavně v obličeji. Rány se sice obtížně, s velikými komplikacemi zahojili, po zákroku doktora, ale příšerně hnusné jizvy přes celé tváře zůstali. Pohled na mě nikdo nevydrží. Jsem ohavný. To je celé.“ zodpověděl, docela věrohodnou historku. „A když jsme u toho, mohu se optat já, kde jste přišla k takovým škrábancům?“ zeptal se na oplátku. To dělá naschvál! Divím se, že to Viktorovi nepřijde nijak divné! Je tak podezíravý a tomuhle, ani nevím, jak ho nazvat, věří? Kouknula jsem na Viktora, bál se zda něco neprozradím.

„Ale jistě, to byste nevěřil, pane Gabrieli, ale v lese!“ řekla jsem.

„Neříkejte, co jste dělala?“

„Šla jsem na procházku a ani jsem si nevšimla, hloupé větve se mi připletli do cesty. Tak jsem za to zaplatila. Byla to moje chyba, že?! Měla jsem se lépe rozhlížet, kudy chodím.“ vysvětlila jsem. Ach, ta moje ironie ze mne přímo byla cítit!

„Už jsem ti, Johanko, říkal, že pohřeb proběhne za tři dny?“ řekl Viktor z jiného soudku, sice ze smutného, ale aspoň změnil téma.

„Opravdu? Dal jsi to vědět tetičce? Víš, jak vyváděla, a dalším přátelům?“

„Ano, dal. Když jsi byla mimo domov, tak jsem spolu s Gabrielem, který mi pomohl, nechal rozeslat stručné, zvací parte.“ oznámil mi.

„A tělo?“ zeptala jsem se opatrně, co vím tak je daleko odtud.

„Už je tady, v místní márnici, na hřbitově, nechal jsem ho přepravit, hned po té zprávě.“ oznámil mi polohlasem. Mohl si to dovolit, seděli jsme vedle sebe nyní, co jsem dohrála, naproti Gabrielovi. Kývla jsem hlavou na srozumitelnou.

„A vážně vám nebudou chybět, ty peníze? Víte, je opravdu zvláštní, že cizí muž, který nechá vzkaz, jen tak, nám chce darovat tolik peněz, kolik budeme potřebovat. Opravdu poněkud zvláštní.“ ozvala jsem se tentokrát na hosta, který seděl naproti mně.

„Vůbec mi nebudou chybět, jak jsem již zmínil na začátku. Mám jich dost. Nemusíte se bát, madam.“ odpověděl. „Jsem rád, když mohu pomoci.“ pokračoval a křivě se pousmál, v očích jiskřičky. Bylo toho na mě moc.

„Jsem unavena, půjdu si lehnout, dobrou noc, pánové.“ oznámila jsem, vstala a zcela nečekaně políbila Viktora. Nečekal to, ale rychle se vzpamatoval. Po polibku a rozloučení jsem se odebrala do svého pokoje. Co jsem to udělala? Proč? Co si od toho slibuji? Proč jsem se před ním tahle předváděla? Co to bylo? Chtěla jsem pro něj vždycky to dobré a teď ho zraňuji. Sebe vlastně též, ale i přesto mu to nechci ulehčovat! Možná bych mu to chtěla i zkomplikovat. Bože, na co to myslím? Snad se ze mě nestane nakonec zákeřná mrcha?! Ne! To nechci! Přemýšlela jsem, převlékla se a zalezla do postele s knihou. Aspoň si přečtu pár řádků před spaním. Zhruba po hodině a půl se ozvalo lehké zaklepání na moje dveře. Že by Viktor? Chce mi vyčíst mé děsné dnešní chování vůči hostu? Ale moment, Viktor moc neměl ve zvyku klepat, ale kdo by to mohl jinak být a ještě tak pozdě? Zaťukání se ozvalo znovu, naléhavěji. Vstala jsem, oblékla si přes noční košilku župan a šla odemknout. Do dveří se mi nahrnul nějaký muž, neviděla jsem mu do obličeje. Viktor to nebyl, tím jsem si byla jistá. V tom zmatku jsem rychle rozsvítila stolní lampičku. Světlo se rozlilo po místnosti a já konečně spatřila návštěvníka. „Co tady děláš? Teď, víš kolik je hodin? Jestli tě tady Viktor najde, zabije tě! Jsi hlupák, strašně moc riskuješ! Odejdi, prosím!“ rozpovídala jsem se.

„Už jsem ti to jednou řekl. Nedokážu to!“ ozval se a políbil mě. Musela jsem se odtrhnout, i když to bylo krásné. „Nedokážu se jenom na tebe z povzdálí koukat a vidět tě v blízkosti toho slizkého hada! Nedokážu se koukat, jak ho líbáš na dobrou noc ani jak se na něj usmíváš! To jsi mi udělala naschvál, já vím, za to, co jsem dneska provedl, ale bylo to nutné! Nechci, abys ho líbala. Nechci, aby ses s ním vybavovala. Nechci, abys s ním žila, a hlavně nechci, abys byla za něj provdaná! Johano, my patříme k sobě! Oba to víme už hodně dlouho!“ rozčílil se, tak, až strhl masku ze svého obličeje a hodil s ní o zem. Teď bylo zřetelnější, jak jeho modré oči hoří zlostí.

„Prosím tě.“ hlesla jsem.

„Uvědomuješ si vůbec, co mi děláš? V životě tě nebude nikdo milovat jako já!“

„Nevíš, co říkáš.“ řekla jsem ještě s klidem.

„A ty to víš? Ty víš všechno, jsi slečna vševědoucí, která má na všechno odpověď, ale doopravdy neví nic! Ty jen předstíráš, že žiješ, Johano! Děláš všechno, ale nežiješ vůbec! Já se z tebe zblázním!!!“ polohlasitým křikem mi to sděloval a navíc mě tlačil do kouta. Povídal a šel, zabraňoval mi v cestě, možného útěku, byla jsem donucena couvat.

„Nech toho! Neobtěžuj mě! Nemám to ráda. Odejdi, hned!“ poručila jsem.

„Nebo co? Budeš křičet? To většinou lidé dělají, když jsou v ohrožení, v nouzi. Co chceš dělat? Zavolat toho šmejda, Viktora? Hmm? Klidně, zavolej ho, ať ho můžu zabít hnedle! Skoncuju to, ať nemusím ze sebe dál dělat idiota!!!“ natolik se rozčílil! Ač, jsem ho znala, začínala jsem se ho bát! Zády jsem narazila do zdi, až mi srdce poskočilo. Taková změna v chování, jak se za ten čas změnil! K nepoznání.

„Ty ses doopravdy zbláznil!! Ty si zřejmě myslíš, když se tady objevíš po čtvrt roce, že ti padnu kolem krku?“

„Cítíš ke mně něco?“ odpověděl mi na otázku otázkou.

„Já… já… netuším. Nevím nic, jak jsi říkal!“

„Vzpomeň si na tu dobu.“ řekl a vytáhl si košili. „Tobě tohle nic neříká? Chceš naznačit, že jí mám zbytečně?“ pokračoval. Na dokonalém vypracovaném břiše se rýsovala tmavě růžová jizva. To byl jeden z prvních bolestivých zážitků. Rány se zahojí, ale jizvy zůstanou. To platí všeobecně. A zvláště sejde z očí, sejde z mysli. Kdyby mi to neukázal, zapomněla bych.

„Odjel jsi beze slova, po tolika měsících ses vrátil, mezitím jsi ze sebe dělal někoho, kým jsi nebyl a ze mě husu! A teď jsi tady, jsi zase někdo jiný, navíc ve Viktorově domě, mém pokoji a v noci. A říkáš tady takové věci! Proč mi tohle děláš, proč mi to říkáš? Kristiáne, prosím tě, netejrej mě!“ dořekla jsem se slzami na krajíčku.

„Proč to dělám a říkám? Proč? Protože tě miluju, nadevšechno na světě! Dokážeš to pochopit?“ řekl a odmlčel se. Slzy mi stekly. „I když jsem to zkazil já, což byla největší chyba v mém životě a strašně toho lituju, chtěl bych to vrátit zpět! V den plesu jsem se choval jako vůl, sám nevím proč. Ale kudlu do zad mi vrazila tvá svatba s Viktorem, mým nevlastním bratrem! Nechci si stále připustit, že patříš jemu! Byl jsem tak hloupý, když jsem si tě nechal ztratit.“ domluvil dlouhý monolog. Slzy, které se mi spustily, mi ukradly slova. Byla jsem dočista němá! Podlomila se mi kolena, ale Kristián mě pohotově zachytil a objal. Měla jsem dobrý pocit být v pevné, mužské náruči, i když jsem mu máčela košili přes protržená oční stavidla.

„Už mě netejrej, nedělej mi to.“ zašeptala jsem požadavek do jeho hrudi.

„Nebudu, už nikdy.“ přislíbil a lípl mi polibek do vlasů. „Miluješ Viktora?“ vyzvídal. Zavrtěla jsem hlavou. „A miluješ mě?“ pokračoval.

„Nemluv.“ řekla jsem a ještě více se přitiskla k jeho tělu. Objetí bylo zdá se málo. Začal mi uštědřovat malé jemné polibky. Začala jsem mu je oplácet. Oba zabraní do líbání a to vášnivého jsme odcestovali, ani nevím jak, na moji postel. Kdyby se neozvalo slabé cinkání hodin, oznamující, že je už jedenáct v noci, Bůh ví, v kolik bychom skončili a jak! „Kristiáne, musíš jít!“ odháněla jsem ho.

„Dobrá.“ pronesl, upravil se, nasadil si masku, sebranou ze země a naposledy mě políbil. „Miluji tě, lásko.“ ještě řekl, pak zmizel za dveřmi. Zhasla jsem lampičku, lehla do postele a byla v sedmém nebi. Byl to jako sen. Sen. Snad ne doopravdy sen! Nemohlo se mi to zdát! Ne. Vím to, to se právě stalo.