Všelék

Neplač, neboť ten pro koho pláčeš, není hoden tvých slz. Proč, proboha, si vzpomenu na tuhle větu (souvětí) vždy, když brečím? Jakoby nestačilo, že nateču jak ropucha, zčervenám. Po tvářích se mi kutálejí slané důkazy pozdní, už naprosto zbytečné lítosti a mě se nevybaví nic lepšího? To je vážně tragické. K pláči.

 Jo, přesně nezaslouží si mé slzy. Ale kdo? On? Má první láska, ze které se vyklubal kluk (s trochou nadsázky už chlap), jež neví co, chtěl (snad i chce) a na mě si zkouše zda-li je opravdu láska k té druhé (dnes už první) pryč. Po měsíci (velmi bystrý chlapec-muž) přišel na to, že to prostě takhle dál nejde. Nemůže. Chápejte, ubližuje sobě, mě, možná i jí. Nemůže být dál se mnou, prostě ji miluje. Ale myslel to vážně. Má mě rád.  Škoda jen, že zapomněl na lásku k bývalé, teď už současné, přítelkyni. Tolik cigaret mi mohl ušetřit. Čokolády. Slz. I nervů. Ach, ta paměť.

 Prober se! Neřveš tu kvůli němu. Ale nad sebou. Nad tvou pitomou naivitou. Bože, jak dlouho si ji ještě budu vyčítat? Těch pár chvil, kdy jsem lítala hlavou v oblacích. A pak dopadla rovnou na zem. Prdelí natvrdo.

Takže nejsem hodna svých slz? Trošku nelogické a hodně sebevědomí ubíjející. Ale jak odpustíme sami sobě? Trestem? Asi těžko. Mlčením? Jasně, týden na sebe nepromluvím. Polehčující okolnosti? Láska. Pardon, ta neomlouvá. Jak obměkčit tu racionální stránku osobnosti, kterou jsme tak šikovně a nepracně vypli? Umlčeli. A když se náhodou dostala k slovu, tak neposlouchali. Asi nijak. Není trest ani odpuštění, ale čas je všelék. Však ono to vyšumí. Hlavně abych se ještě letos dokázala kouknout do zrcadla a nenadávat si do pitomých krav.