ŽSV - Tam, kde to končí

„Jak se jmenuješ?“ křičel jeden na mě, během toho mi prohledával šaty. Bylo to ozbrojené komando.

„Daniel Saltzmann“ odpovídám s roztřeseným hlasem. Ten, co mi tlačil loktem za krkem jen poznamenal : „Je to nějakej němec, má německý příjmení.“

„Jsem čech...“ odporoval jsem.

„Drž hubu!“ zařval někdo za mnou, jeho sliny mi poprskaly tvář. Prohledal mě a zjistil, že u sebe nic nemám, tak mi stáhl ruke k sobě a skřípl mi je studícími pouty. Když mě jeden policista konečně otočil od zdi, viděl jsem zbytky svého domu. Všechno bylo zničené, papíry rozházené všude po zemi, všechno převrhnuté, co se dalo vysypat, to bylo vysypané. Telefon ležen na zemi a sluchátko natažené drátem daleko od něj na zemi jen zoufale tutalo dlouhým tůů tůů tůů. Dva policisti mě táhli za ramena ven z domu, brzdil jsem, nejenom, že se mi tam nechtělo, ale ještě jsem si podrobně chtěl prohlídnout naposledy svůj dům, to místo, který mi poskytovalo bezpečí. Vlastně byl v dezolátním stavu, bílý nátěr na radiátoru byl oprýskaný a šedivý kov skoro celý odhalený, ne jenom to, dokonce na některých místech začínal rezivět a kolečko, kterým se regulovala teplota bylo zaseknuté a kapala z něj voda. Ještě jsem kouskem oka zavadil o koupenu, ve sprchovým koutě na dne tekla rezavě špinavá voda, po kachličkách na zemi proběhla myš. Nebo se mi to jenom zdálo? Pak už jsem nic neviděl, ocitl jsem se násilím před domem. Můj dům je v hrozným stavu, došlo mi. Každý, kdo má nějakou závislost, například bere drogy, prostě začne postupně ztrácet zájem o svoje běžné domácí prace, přestane umývat koupelnu a nádobí a podlahu a vlastně všechno, není na to čas, každý takový člověk tohle nepovažuje za důležité, prioritou je uspokojení své závislosti a to rychle. Když už jsem byl před policejním autem, moje apatie dosáhla vrcholu, v trávě cvrlikal cvrček, měsíc zářil tak jasně, jinak bylo docela ticho – jen blikaly červený a modrý majáky, houkaly sirény a celé ulic svítila a všichni stály na svých terasách před hlavním vchodem a sledovali, co se děje. Sousedé i s dětmi rozespale sledovali, o co jde. Policista mě tlačil na hlavu, aby mě dostal do auta. Nikdy mi nedošlo, že bez ruk se dá do auta tak strašně špatně dostat. Když jsem pak konečně seděl, pouta mě tlačila do zad, bylo to dost nepříjemné.

Jeden policista miřící od vchodu mého domu s kulometem v ruce, s kuklou na hlavě a s neprůstřelnou vestou mával na ostatní chlapy.

„V obyváku je mrtvé tělo nějakého muže, běloch, středních let, středně vysoký.“

„Kdo je to?“ ptal se policista, co stál blíže ke mě.

„To je jedno...“

„Řekneš nám to potom.“

Auto se rozjelo, dobří lidé ze sousedství na to zírali, mně se částečně ulevilo.

A dál? Dál se můj život proměnil v kolotoč, hromada soudů, výslechů. A hlavně rozhovorů do televize. Novináři mi furt strkali mikrofony pod nos a ptali se mě na hloupé otázky, byl jsem seznzace.

„A proč jste to všechno udělal?“

„Cítite se viný?“

„Co byste chtěl vzkázat světu?“

Odpovídal jsem jen:

„Nevím!“

„Asi jo.“

„Nic.“

Když prohledávali celý les, co byl nedaleko mého domu, tak ani s policejními psy skoro nic nenašli. Našli tak šest těl, dalších třicet jsem jim musel doslova popsat, kde jsou, jinak by je jistě nikdy nenašli. Pak mě ještě několikrát vyslechli, aby mohli případ uzavřít, pořád mi ukazovali fotky, na kterých byly mordy a chlápek předemnou každou fotku popsal slovy: „Ježiši! Ty seš zvíře!“ Bylo vidět, že jsem mu sympatický nebyl. Protokol (nebo co to bylo) o mým případu byl tlustý jako bible, sespsat podrobnosti o všem, to dalo zabrat. Všechn nás to stálo mnoho energie, i mě. Přesně takhle končí můj příběh, přesně takhle nudně. Trvalo jim to několik let mě najít, a kdybych se sám nepřiznal, asi by mě nikdy nenašli. Měli na mě hovno, všechno jsem jim ukázal sám. V kriminálních filmech je dostanou vždycky, dostanou je taky rychle, většinou tak za pár dní a samozřejmě, to je hlavní, musí je najít zajímavým nebo originálním způsobem. V realitě je to jiný, v realitě testy DNA trvají několik týdnů, nikoliv pár minut, v realitě takový vrah řádí desítky let, než se najde a když už se najde, většinou je to náhodou, nebo nějakou nudnou nezajímavou stopou, jako je otisk, vlas. Tohle ve filmech nebývá. Soud se také protáhne na pár týdnů nebo měsíců, stejně tak vyšetřování. Vždycky mě fascinovaly kriminimální filmy, jak to v nich chodí tak snadno. Možná mají vytvořit v lidech pocit, že jsou v bezpečí a nic se jim nemůže stát. Ve skutečnosti jsou všichni v nebezpečí čtyřiadvacet hodin denně, ať se jim to líbí nebo ne. Policie není parta supermanů. Ale o tom já už vím svý a každý to jednou zjistí...