Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Kniha: Horko domácího krbu

Autor: Blanka Hošková (kulajda)
Cena vč. DPH: 190,-

  • Objednat
  • Sdílej na Facebooku
    Autorka o knize:

    Životní sinusoidy - i o tom je příběh mladé ženy, která si nade vše přála mít vlastní rodinu, které v domku na pokraji Zlína vytvoří tzv. teplo domácího krbu. Ne vždy se nám však povede život podle představ a i naší hlavní hrdince začíná být v domě příliš horko. Polínka do ohně přikládá její psychopatický manžel a domov se mění v peklo. Vzhledem k tomu, že i já jsem byla v životě na dně a dokázala jsem se zvednout, dopřála jsem to i Martině, kterou jsem si nakonec hodně zamilovala a které bych přála, abyste její příběh poznali i vy.



    Ukázka z knihy:

    Do svého muže Šimona jsem se zamilovala na první pohled v malé prodejně čerstvého pečiva přímo pod brněnskými pekárnami.
    Zamilovala jsem se. Krásně, intenzivně a bezhlavě. A jak už to u takových lásek chodí, zcela slepě.

    „To není chlap pro tebe,“ říkal mi tenkrát Květák a já měla pocit, že mi moji lásku nepřeje. „Manipuluje s tebou a ty to nevidíš.“
    Byli jsme s Květákem, jako bratr a sestra. Oba dva jsme od malička vyrůstali v dětském domově a stali se z nás nejlepší kamarádi. Sourozenci.
    V jeden den jsme spolu opustili zdi dětského domova a postavili se na vlastní nohy. Měli jsme začít žít zcela samostatně. Pro začátek jsme dostali místo ranečku s buchtami nějaké peníze, alespoň na boty pro první samostatné kroky. Ruku v ruce jsme se vydali na cestu s vědomím, že máme jeden druhého.

    Z nově poznávaných pocitů, které jsem zažívala se Šimonem, byla naprosto unešená. Dá se říct, že jsem celých bezmála dvacet let citově strádala. A to jak po stránce fyzické, tak psychické. V dětském domově o mě bylo postaráno pouze po materiální stránce. A tak nebylo divu, když se na mě Šimon teple usmál a něžně mě pohladil, že jsem se topila v přívalech nových opojných pocitů. Že jsem tála pod každým jeho něžným slovem a roztávala pod každým dotykem. Poprvé jsem poznala živočišné teplo někoho blízkého, které se mě bezprostředně dotýkalo, které mi patřilo. Poznala jsem vášeň, rozkoš, touhu, závrať. A to všechno pod jeho rukama. Milovala jsem šimrání v podbřišku, sotva se mě dotkl svými ústy, nastavovala jsem mu ňadra i klín, jako šelma jsem se rozkošnicky protahovala pod jeho dlaněmi. Milovala jsem jeho vůni, hlas, vrásky. Milovala jsem ho takového jaký byl a jestli to mělo znamenat, že se mnou manipuluje, pak jsem si přála, aby nikdy nepřestal.

    Roky běžely, náš syn Kryštof rostl, Šimonova dcera Dominika z prvního manželství dospívala.
    Zamilovanost odezněla.
    Namísto ní měla zůstat v našem vztahu vzájemnost, respekt a tolerance, kterým se však bohužel do našeho domu nechtělo. Prozřela jsem. Došlo mi, že roli princezny někdo přepsal na roli poddané, kterou jsem začala hrát už dávno, aniž bych si to uvědomovala.
    Měla jsem pocit, že se z našeho vztahu vytratila vzájemná úcta. Jeho úcta. Ke mně.
    „Ale on k tobě nikdy žádnou úctu neměl,“ připomínal mi do telefonu Květák, když jsme spolu mluvili.
    Přestože jsem ty jeho pravdy nerada slyšela, najednou jsem si přestala být jistá délkou svého trvalého pracovního poměru, který jsem podepsala ve svatebních šatech, věrností svého pána a výhřevností domácí krbu. Začala jsem si uvědomovat, že Šimon mě má rád jako vkusný doplněk svého domu, jako panenku na klíček, která poslušně čeká, až na ni dostane náladu.
    Najednou jsem viděla panovačnost v jeho chování a jeho rozhodnost, která mi na něm dříve tolik imponovala, mi brala právo na vlastní názor a prosazení čehokoliv, na čem mi záleželo a co jsem si přála.
    Týdny střídaly týdny a já jsem se začala dusit. Potřebovala jsem se nějak seberealizovat, něco dělat, sama se rozhodovat, sama sebe někde uplatnit. Dennodenní stereotyp mě ubíjel, ubíjela mě samota a trápila mě svým způsobem i bezmoc. V zásadních věcech jsem se neuměla Šimonovi vzepřít a pokud ano, obrátilo se nakonec všechno proti mně.
    Vlastně jsem neměla ani žádnou kamarádku. Šimon mě chtěl mít jenom pro sebe.

    „To myslíš vážně?“ rozléhal se ráno po domě naštvaný Šimonův hlas.
    „Tomu říkáš vyžehlená košile? To je hrůza, to není košile,“ hřímal na mě, zatímco jsem mazala Kryštofovi rohlík nugetou.
    Položila jsem nůž i rohlík na stůl a šla jsem se na tu hrůzu podívat.
    „To myslíš tady ten rukáv?“ tipla jsem si.
    „To si děláš srandu? Ty to nevidíš? To už tě obtěžuje mi dobře vyžehlit i košile, v kterých chodím do práce, abyste se tady měli jako v bavlnce?“ spustil ranní dávku nepříjemných melodií. Ani jsem nestihla pustit rádio, napadlo mě.
    „No bóže, beztak si přes to dáš sako. Asi už mi chladla žehlička,“ nemínila jsem se ráno rozčilovat. Pohlédla jsem na Kryštofka. Ze židličky se natahoval po nedomazaném rohlíku. Vrátila jsem se zpět ke stolu a vzala znovu do ruky pečivo a nůž.
    „Na, Kryštofku, papej,“ usmála jsem se na něho a vložila mu do ruky snídani, která mu v puse spustila kolotoč slin.
    Vrátila jsem se k Šimonovi.
    „Proč tady děláš takovou můru kvůli prkotině?“ zeptala jsem se ho ostře. „Kdo si myslíš, že je na to po ránu zvědavý?“ ani jsem si neuvědomila svůj vzácný ostrý tón.
    Nevěřícně na mě zíral.
    „Jak zvědavý? Tomu říkáš vyžehlená košile? Nemůžeš svoji práci udělat pořádně? Já si taky nemůžu dovolit v práci odbývat zákazníky nebo papíry.“
    Dívala jsem se, jak si obléká sako a schovává rukáv, který byl vyžehlený chladnoucí žehličkou. Přesto vyžehlený.
    „No vidíš, a není to vidět,“ chtěla jsem remízovat zápas a uklidnit nepříjemný start do nového dne.
    Obrátila jsem se ke Kryštofovi a chtěla jít zpátky ke stolu.
    Najednou mě Šimon chytil za paži a prudce mnou škubl zpátky k sobě.
    „Ještě jsem neskončil. Ty když po mně něco chceš, tak to taky udělám na sto procent. Tak si toho važ a chovej se podle toho,“ cedil skrz zuby a v jeho očích jsem poprvé spatřila zlověstné blesky.
    „Pusť,“ vytrhla jsem se mu. Tvrdě jsem na něho pohlédla: „Zajímalo by mě, kdys pro mě v poslední době něco udělal. Maximálně tak zvedl obě nohy současně, abych pod tebou mohla vysát, pane věčně unavený z práce.“
    Vztek ve mně bublal. Že bych roztáhla mříže, abych se mohla pořádně proletět a znovu se vrátit zpět, přežívat do zlaté klece?
    Zastoupil mi cestu ke stolu. „A s nějakým sakem už to na mě nezkoušej. Venku je třicet stupňů a já se budu dnes celý den pařit v saku, protože moje žena neumí vyžehlit košili.“
    Co blbneš, vždyť jste v saku všichni, chtělo se mi říct, ale větu jsem nakonec raději spolkla. To si opravdu o mě myslí, že jsem taková pipka? Že nevím, že mají klimatizovaný celý objekt a v saku chodit musí, nehledě na to, že na jeho pozici je určitá image neoddiskutovatelná?
    Vrátila jsem se ke kuchyňskému stolu a podívala se na synka. Ten si naštěstí soustředěně shrnoval ukazováčkem nugetu z rohlíku a prst obalený sladkou hmotou si strkal do pusy. To ho zaměstnávalo natolik, že si neuvědomil, že místo rádia dnes ráno rezonuje táta.
    Nasupeně odešel a bouchl dveřmi.
    „Ještě,“ žadonil Kryštof a podával mi pomačkaný rohlík.
    Namazala jsem tedy další vrstvu a zamíchala jsem si chladnoucí kávu. Chtěla jsem na všechno zapomenout, ale pobíhající mravenci v ruce a vyburcované podvědomí, které jsem plynoucími roky uspávala a uspávala, až se téměř dostalo do stavu určité agónie, mi najednou začalo třeštit v hlavě a vysílat poplašné signály. Udělalo se mi mdlo.
    To, že jsem nebyla šťastná, jsem asi někde v koutku duše věděla, ale najednou jako by mi to někdo napsal velkými písmeny před oči anebo pustil do sluchátek, hluboko vsazených do hlavy.

    Asi čtrnáct dnů na to přišel Šimon domů brzy z práce. Tedy po osmnácté hodině.
    „Oblíkej se,“ řekl bezbarvým tónem, „jdeme na večeři.“
    „Dneska jsou k večeři knedlíky s jahodami a s tvarohem. Máma nikam nemůže,“ oznamoval s fanfárou synek a šel k misce s ovocem, aby si uloupil jednu umytou jahodu.
    Šimon vešel do kuchyně a pohledem majitele se rozhlédl. „Za jak dlouho to bude hotové?“ zeptal se odměřeně.
    „Až to bude, tak to bude, že Kryštofku?“ odvětila jsem a pro jistotu si na pomoc přivolala chlapce. Neměla jsem z Šimona dobrý pocit. Umanul si, že dnes půjdeme na večeři a přesně to předpokládal, že se stane. Věděla jsem to. Znala jsem ho.
    „Jasně,“ přitakal malý. „Máma dělá co může.“
    Usmála jsem se na něho, ale cítila jsem, že rty mám jaksi pokřivené.
    „Dneska nepůjdeme,“ řekla jsem smířlivě manželovi a usmála se na něho, opět strojeně. Uvnitř těla se mi všechno sevřelo. Ať to dopadne jakkoliv, vím, že dneska už toho moc nepozřu. Ať už bych měla jíst cokoliv. Poslední dobou mě zlobil žaludek.
    „Měl jsi mi zavolat dopředu, do těch knedlíků jsem se mohla pustit zítra.“
    „Ale půjdeme,“ stoupl si za mě zezadu a zašeptal mi do ucha. Rukama mi majetnicky zmáčkl ňadra.
    Stiskla jsem zuby.
    Rukama mi jel po těle a přes boky.
    „Já chci taky pomazlit,“ vypískl Kryštof a rozběhl se k tátovi.
    „Pojď mi ukázat, jak máš uklizený pokojíček,“ řekl rozverně Šimon a pohodil s Kryštofem v náruči. Potom jako mávnutím proutku změnil výraz a ve dveřích na mě syknul: „Na sedmou máme objednaný stůl ve Zlíně.“
    „Máš poskládané věci?“ slyšela jsem, jak se ptá Kryštofa, když spolu odcházeli do jeho pokojíčku.
    „Mám, máma je skládá každý den.“

    Šimon seděl naproti mně a zase vypadal úžasně. Šarmantní, lehce prošedivělý čtyřicátník. Správné držení těla, společenské způsoby, bezchybný verbální projev. Voněl, mluvil a usmíval se. Dokonalý muž. Poslouchala jsem tok jeho slov. O tom, jak to v práci šlape, jak rozšířili servis, jak se jim zvedla křivka prodeje, jak to dělá dobře a jak jsou v Brně rádi, že za šéfa zlínské dceřinné společnosti zvolili právě jeho. Mluvil o tom, jak ho práce baví, jak by pro ni dýchal a jak by bez něj šla celá společnost do kytek. Připínal si metály jeden za druhým a já jsem si ho s němým úžasem prohlížela. Jak je možné, že to, co vidím dnes, jsem tenkrát neviděla? Přitom ty večery si byly tolik podobné. I ten člověk byl pořád stejný. Jak je možné, že se toho tolik změnilo?
    Nezměnilo, to ty jsi po šesti letech konečně prozřela, uslyšela jsem odněkud z dálky Květákův vemlouvavý hlas.

    „Nalil jsem ti víno,“ strčil jeden večer Šimon hlavu do koupelny v okamžiku, kdy jsem si čistila zuby.
    „Ne, díky, já už nebudu,“ zahuhlala jsem a vyplivla pěnu do umyvadla
    „Ale ano, dáme si spolu. Chci abys mi povykládala, jaká byla návštěva u Květáka,“ tvrdě se usmál.
    Takhle provinile jsem se necítila za celý svůj život v děcáku, uvědomila jsem si, když jsem v lehké noční košilce ťapkala bosýma nohama po dlaždičkách do kuchyně.
    „Na zdraví, lásko,“ naklonil se ke mně člověk, z něhož na mě šla v poslední době hrůza.
    Napila jsem se a začala jsem povídat o Květákovi. Myslela jsem si, že když ho před Šimonem ve svých očích shodím, uklidní se.
    „… je to pořád takový snílek. Naivní pseudoumělec. Pořád se hledá. Až mi ho bylo líto. Ale to víš, vyrůstali jsme spolu a slíbili jsme si, že tu jeden pro druhého budeme.“
    „A ten byt, to je jeho?“ zeptal se Šimon, a já jsem snad poprvé postřehla v jeho hlase upřímnost.
    „Ne, má to pronajaté s tím kamarádem, s Liborem. Ani vlastně nevím, co pořádně dělají. Ale v podstatě žijí z ruky do huby.“
    „No vidíš, a ty máš všechno a nevážíš si toho.“
    Vstal od stolu a obešel ho, aby si stoupl za moje záda. Automaticky jsem se přikrčila. Jako kočka ve střehu.
    „Uvolni se,“ položil mi ruce na šíjí a začal mě jemně masírovat.
    Mlčel, a prsty mi hnětl ztuhlé svaly.
    Hlavou mi vířilo tisíc myšlenek. Třeba žárlí, protože mě miluje. Asi ano, miluje mě. Vždyť mě obklopuje vším tím… vším čím?
    „Dělá ti to dobře?“ zeptal se a lehce přitlačil.
    Konečně jsem se uvolnila úplně a vydechla: „Dělá.“
    „No vidíš, jak se se mnou máš krásně. Vlastně všechno co máš, máš díky mě. Beze mě bys nebyla nic. Nula. Holka z pekárny. Byla bys stejný nímand jako ten tvůj Květák.
    „Podívej se kolem sebe. O to všechno se můžeš starat, to všechno mi říká pane. A já jsem tvůj muž, a chci, abys mě milovala. To toho chci po tobě tolik?“
    „Ne, nechceš. Vždyť já tě miluji. Přece to víš,“ nezbylo mi nic jiného, než odříkávat scénář, který mi strkal pod nos.
    „Tak to dokaž,“ spustil ruce z mého krku a opřel se o kuchyňskou linku.
    Myslela jsem si, že jsem se ocitla ve špatném snu. Vypila jsem obsah své skleničky s vínem a chtěla jsem něco namítnout.
    „Zavři dveře,“ přikázal nekompromisně.
    V jeho očích jsem opět zahlídla ty známé blesky, které mě okamžitě paralyzovaly. Jako v transu jsem zavřela dveře a stoupla si před něho.
    Vzal moje ruce, položil je na opasek kalhot a donutil je udělat to, co nechtěly. Potom mě položil svoje ruce na ramena a zatlačil dolů ke kolenům.
    Bylo mi na blití.
    Z něho. I ze sebe samé.

    Začala jsem mít problémy se žaludkem. Stále častěji jsem cítila bolest v nadbřišku a po každém jídle mi bylo zle. Dlouho jsem to podceňovala, ale bolesti byly stále častější. Jsou to jen nervy, uklidňovala jsem se. Měla jsem je pocuchané a cítila jsem to každý den. Vždycky, když mě chytily bolesti, přemýšlela jsem, které jsou horší. Jestli ty psychické nebo fyzické. Obojí stálo za hovno.

    Šimonovy slovní útoky, které mě ponižovaly, byly čím dál častější. Bylo zvláštní, že jsem se ještě nedostala do určitého stavu apatie a ignorace, a stále mě zraňovaly. Jedním uchem dovnitř, druhým ven, říkala jsem si pokaždé v duchu a na konec jsem se stejně zase musela po kouskách sbírat, abych se dala dohromady. Jako dětské puzzle. Kryštof sbíral jednotlivé kousíčky a skládal k sobě, dával kousek ke kousku až vznikl ucelený pěkný obrázek. Pak přišel Šimon a obrázek rozbil zase na malé puzzlíky. Kryštofku skládej…

    Stála jsem na zastávce autobusu ve Zlíně směrem domů a vnímala nástup léta. Náhle jsem ucítila, jak mi v kabelce vibruje mobil. Zapomněla jsem si ho po odchodu z nemocnice nastavit zpátky na normální zvonění. Pohlédla jsem na displej. Jarka, učitelka z mateřinky.
    „Ano Jarko?“
    „Martino, Kryštofa nikdo nevyzvedl ze školky, co s ním? Jsou čtyři pryč.“
    Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách.
    „Co to říkáš? Měl ho vyzvednout Šimon.“
    „Co s ním? Mně jede další autobus domů až po šesté,“ řekla mi Jarka, která do práce dojížděla ještě z větších Kotěhůlek, než byly ty naše. Ale dneska si člověk moc vybírat nemůže.
    „Jarko, vydržíš patnáct minut?“
    „Dvacet. A pak si beru Kryštofa s sebou domů.“
    „Zkusím zavolat Martě, jestli bude doma.“
    „No prosím tě, hlavně s tím něco udělej. Já mám dnes večer program, do kterého malé dítě moc nezapadá.“
    Cítila jsem srdce až v krku. Tepaly mi spánky. Prsty se mi chvěly, když hledaly v mobilu číslo na Martu.
    Marta mě zachránila. Vzala Klárku a vymyslela bojovku. Cíl: do patnácti minut vypátrat Kryštofa.

    Už to nevydržím, nevydržím !!!

    Ječela jsem. Hystericky jsem na Šimona řvala a slzy mi skrápěly tváře. Hlas mi několikrát přeskočil do fistule.
    „Jak můžeš zapomenout na svoje dítě… jsi tak strašně nezodpovědný… díváš se jen na svoje vlastní zájmy… nemáš nás rád… hraješ si se mnou jak kočka s myší…“
    Slova ze mne padala jak bomby na Drážďany a mně bylo zle, jak ještě nikdy. Jen jsem doufala, že Kryštof spí. Vzpomněla jsem si na Dominiku, co musela prožívat, když byla malá.
    „Nenávidím tě, nenávidím…“ bušila jsem do Šimona pěstmi (byla jsem o hlavu menší jak on a v nemocnici jsem zjistila, že vážím padesát čtyři kila) a chtělo se mi umřít.
    Před očima mi stále blikal jeho pobavený výraz. On se skutečně bavil nebo už jsem vážně paranoidní?
    „Tak a dost,“ zařval. Chytil mě za zápěstí a jako loutku mě zatlačil do sedačky. Moc práce mu to nedalo, neměla jsem lehký den a vlastně za celý poslední rok už jsem byla totálně vyčerpaná. Ubývalo mi fyzických i psychických sil jak tmy s nadcházejícím létem.
    Nalehl na mě a roztáhl mi nohy.
    „Ne,“ protestovala jsem, ale zacpal mi pusu rukou. Druhou mi vjel do rozkroku a snažil se prstem proniknout dovnitř. Měla jsem sevřené hrdlo, sevřený žaludek, sevřené všechno.
    Znásilnění, napadlo mě poprvé to slovo.
    Kopala jsem nohama a škrábala jsem ho. Zbytečně.
    „Ten hysterický výjev mi zaplatíš, holčičko,“ funěl a šel z něho strach.
    Sledovala jsem jeho obličej. Rty se mu zúžily do jedné tenké čárky, nozdry se mu rozšiřovaly, obočí se svraštilo a s nastupujícím vzrušením se mu rozšířily zorničky.
    Tlak jeho ruky zesílil, ale bylo jasné, že takhle se do mě nedostane.
    „Jestli mě nepodržíš, tak tě zabiju,“ zasyčel cizím hlasem.
    „Kecy,“ řekla jsem pohrdlivě a chtělo se mi plivnout mu do ksichtu.
    Najednou jsem ucítila, jak mi hoří tvář. Dostala jsem facku, ale šlo to tak nějak rychle, že jsem si to spíš myslela, než zaregistrovala. Nechtělo se mi tomu věřit. Šimon se narovnal a kochal se pohledem na moji nešťastnou tvář.
    „Seš hajzl, že to nemá obdoby,“ řekla jsem hlasem, který jsem nepoznávala. „Kreténe!“
    Měla jsem stále málo. Chtělo se mi vykřičet všechna sprostá slova, která znám, chtělo se mi ho poslat do prdele, chtělo se mi ho zabít.
    Pořád se mnou zápasil.
    „Kurva!“ zvolala jsem zoufale a čekala nějaké náhlé spasení.
    „Kurva jsi tady tak akorát ty. A teď mi to pěkně ukážeš,“ procedil mezi zuby a roztrhl mi kalhotky. Zatímco mně znehybnil svým velkým tělem, jednou rukou si rozepínal punt, druhou rukou mi odhalil ňadro. Surově mě do něho kousl.
    „Au.“
    Au au au. Ještě mnohokrát. Nakonec se do mne dostal.
    Takovýmto způsobem poprvé.
    Ne naposledy.

    *

    Začala jsem se ho bát a už jsem věděla, že ho nenávidím.
    Poslední zbytky lásky mi vyšukal z těla.

    Večer Šimon vyšel z koupelny a voněl. Všechno se ve mně sevřelo. Naštěstí jsem se šla opláchnout až po něm, takže jsem těsně před odchodem sáhla po lubrikačním gelu.
    Než se umyl, stihla jsem si dát dva panáky vodky. Bylo mi hanba. Ale nikdo o tom nevěděl a já jsem si to zdůvodnila. Takže vlastně bylo všechno v pořádku.
    „Řekni, že mě miluješ,“ líbal mě Šimon a surově mě hladil po těle.
    „Řekni to,“ vynucoval si.
    V hlavě mi hučelo. Nevěděla jsem, co říct. Dostala jsem dnes auto. O které jsem sice nestála, ale dostala jsem auto. Vybavil se mi jeho sklíčený výraz za poslední tři dny. Bylo mi ho líto. Měla bych to říct. Ale když to řeknu, bude to krok zpět. A já už jsem byla rozhodnutá se neohlížet. Už jsem měla nakročené jinam.
    „Řekni, že mě miluješ,“ naléhavě mi šeptal do ucha a tlak jeho rukou sílil. Vzpomněla jsem si na příběhy z knihy.
    „Už nemiluju,“ řekla jsem prostě.
    Přestože jsem mu řekla, že ho nemiluji, dokázal si, že kdykoliv bude chtít, budu mu patřit. Kdykoliv bude chtít, donutí mě prosit. Kdykoliv bude chtít, budu mu pokořená a ponížená ležet u nohou. Co na tom, že ho nemiluji. Jsem nicka. Jsem nímand. S kterým si může kdykoliv udělat co chce.

    „Dnes večer je v Brně ve Voroněži vánoční večírek naší firmy. Na čtvrtou hodinu se nachystej, vyzvedneme tě. Pojedeme služebním autem se Štěpánkou a tím jejím nedochůdčetem,“ postavil mě jedno prosincové pondělí ráno před hotovou věc Šimon a odešel do práce. Ještě ve dveřích se otočil a dodal: „Jo, a dej si záležet. Ať trochu vypadáš.“
    Opravdu jsem cítila, jak mi ubývá sil. To se přece nedá vydržet. On mi ráno oznámí, že ve čtyři jedeme na recepci!
    Apatie, lhostejnost, nezájem. Přežít. Hnací motor. Kryštof. Dominika. Květák. Já. A poslední do desatera: svoboda.

    Bylo půl třetí odpoledne a já jsem vytahovala ze skříně šaty. Moc jsem jich neměla. A těch pár, které jsem našla mi buď byly velké anebo byly na ramínka, a to jsem si nemohla dovolit. Napadla mě spásná myšlenka. Naštěstí už byla Dominika doma.
    „Nemáš nějaké vhodné šaty,“ zeptala jsem se uvědomila jsem si, že nemám vůbec přehled o jejím šatníku.
    Vytáhla dvoje šaty. Naštěstí jsme teď měly s Dominikou podobné postavy. Zvolila jsem červené šaty, které svojí sytou barvou oživily moji šedavou popelavou pleť.
    Vysvlékla jsem se do spodního prádla.
    „No to nemyslíš vážně?“ vyjekla překvapená Dominika a prohlížela si moje modráky rozsypané po těle.
    „Moje prvotní reakce byla ta, že jsem si chtěla rukama modřiny skrýt. Teprve potom jsem si uvědomila, že mám jen dvě ruce.
    „Sakra,“ sykla Dominika. „Tak tohle mu teda nedovolím, hajzlovi.“ V jejích očích se blýskla zlost. A taky bezmoc.
    „Domi, je to tvůj otec,“ nelíbilo se mi, že takhle mluví dcera o otci.
    Najednou se rozeštkala.
    „Nechci tě ztratit. Já to nedovolím. A Kryštof…“ zajíkla se.
    Sedla si na kraj postele a plakala. Dětsky. Dospěle. V jejím pláči se mísila dětská lítost nad ztrátou něčeho milého s emocemi dospělých, které rozuměly tomu, co se tady právě odehrává.
    „Neboj, vymyslíme to. Já nás nedám,“ dodávala jsem naději jí i sobě.
    Za chvíli vstala, utřela si statečně oči, vysmrkala se a začala něco hledat ve skříňce.
    „Rozmazala sis řasenku,“ upozornila jsem ji.
    „No a? Kašlu na to.“
    Zarachotila něčím ve skříňce, z které vypadl starý, už nepoužívaný přehrávač cédéček a potom odkudsi zezadu vytáhla foťák.
    „Nafotíme to,“ řekla suše.
    „Cože?“ vyjekla jsem zaskočeně.
    „Nafotíme to. Až bude nejhůř, jako když najdem,“ zhodnotila pragmaticky celou situaci a já jsem si uvědomila, že už je opravdu dospělá.
    „Anebo s tím můžeš jít k doktorovi, ale jak tě znám, tak nepůjdeš,“ prokoukla mě.
    Bylo to zvláštní, zase měla víc rozumu než já. Asi proto, že v tom není tolik citově angažovaná jako já. Není? Je to její otec! Je mladá a odvážná, nebojí se, uzavřela jsem sama pro sebe. No jo, ale copak těch deset let, o které jsem starší než ona, je tolik? Ještě mám přece kus života před sebou!
    „Co by tomu řekli lidi, že?“ nemohla si odpustit rýpnutí.
    Měla pravdu.
    „Kašlu na lidi,“ řekla jsem.
    Chvíli jsem zvažovala, zda bych opravdu byla schopná ty fotky někdy vytáhnout a použít jako důkaz domácího násilí. Brr. Až mi z té myšlenky přejel mraz po zádech.
    Dominika na fotoaparátu neustále něco přepínala a bylo vidět, že se zlobí.
    „Co se děje?“
    „Neumím tam nastavit datum a čas.“
    „A to vadí?“ nechápala jsem. Modřiny jsem měla v posledních týdnech permanentně. Možná k tomu trošku přispívala i moje špatná srážlivost krve, ale že se mě můj muž pravidelně dotýká, bylo zcela zjevné.
    „To nevadí, teď to nafotíme takhle a já řeknu Evženovi, ať mě to naučí.“
    „Ať tě to naučí? Ty myslíš, že to ještě budeš potřebovat?“
    „A ne?“ uzemnila mě.

    Šaty mi padly téměř dokonale. Jejich délka skryla s pomocí punčocháčů modřiny na stehnech a rozšířené zvonové rukávy milosrdně zahalily ruce.
    Dominika si mě spokojeně prohlížela. Najednou přistoupila blíž a hleděla mi na krk.
    „On tě škrtil?“ zasípala nevěřícně. V očích měla hrůzu.
    „Ne. To je … Však víš.“
    „No nevím,“ řekla a prsty pravé ruky mi přejela po krku.
    „Cucflek,“ řekla jsem a při vyslovení toho slova jsem pocítila náhlý stud. Cítila jsem, jak se mi žene krev do obličeje.
    „Cucflek?“ nechápala.
    „Prostě se neovládá, chápeš? A už to nechme, je mi trapné o tom s tebou mluvit.
    „Tobě je o tom se mnou trapné mluvit? Se mnou? S jedinou, která tady, do prdele, celou dobu ví, o co jde?“
    „Promiň.“ Hlesla jsem.
    „Jdu se namalovat,“ otočila jsem se a šla do koupelny.
    Za chvíli za mnou stála Dominika.
    „Tady máš make-up a pudr, tak si ten koláč zakryj.“
    „Díky.“
    Bylo to vtipné. Já, prodejce kosmetiky jsem neměla takové základní věci. Musela mě zachraňovat osmnáctiletá holka, která poprvé vážně chodila se svým prvním klukem.

    Ve čtyři hodiny jsem byla nachystaná. V půl páté jsem stále čekala v křesle a žvýkala Mastichu.
    „A přivezeš mi chlebíček?“ loudil Kryštof.
    „No to nevím. Ale víš co? Jestli se mi to nepovede, tak si zítra spolu nějaké vytvoříme, ano?
    I pro Dominiku. A mohli bychom pozvat i Evžena, co říkáš?“
    „Jupíí, to by bylo super.“
    Pohladila jsem ho po vláskách a přemýšlela jsem, jestli se ho stále napjatá atmosféra v domě nedotýká. Doufala jsem, že ne a myslela jsem na Dominiku. Tenkrát byla jen o něco málo starší než Kryštof, když jí Šimon vypudil matku. Povzdechla jsem si.
    „Proč vzdycháš, mami? Neboj, tátovi se budeš určitě líbit,“ řekl starostlivě a svýma modrýma očkama si mě prohlížel.
    „Dej mi pusu,“ zaškemrala jsem.
    Chytil mě ručkama kolem krku, přiložil svoje dětské rtíky na moje ústa a mlaskl.
    „Děkuji, ta byla krásná. Mám tě ráda,“ měla jsem zase pocit, že mu to potřebuji říct. Možná jsem sama toužila totéž slyšet od něho.
    „Mami? Víš co udělám, až budu velký jako Evžen?“
    „No to vážně nevím. Povídej.“
    „Vezmu si takovou holku, jako jsi ty.“
    Auto se Štěpánkou a jejím malým, hubeným, obrýleným přítelem dorazilo k našemu domu po páté hodině.
    Šimon otevřel dveře a zavolal na mne.
    „No, kde jste tak dlouho?“ přirozeně jsem zareagovala.
    „Jak dlouho? Odjezd v pět hodin. Je sedmnáct jedenáct,“ ostentativně pohlédl na hodinky.
    „No právě, řekl jsi ve čtyři.“
    „Řekl jsem v pět,“ řekl přísným, neomylným tónem a sekl po mně zlým pohledem.
    Otočil se a vyrazil zpátky k autu. Máš minutu,“ řekl autoritativně.
    Všechno se ve mně opět sevřelo.
    „Chceš panáka?“ odtušila Dominika.
    „Ne, díky. Kdybych měla pít vždycky, když mi není dobře, už bych byla v Kroměříži.“
    „No vidíš, to je nápad!“ zasmála se a já jsem ocenila její černý humor. Sama jsem ho měla ráda. Byl častokrát velmi výstižný.

    Roli panenky na klíček jsem hrála poměrně dobře. Všechny prášky, které jsem spolykala na WC na motorestu Rohlenka, těsně před příjezdem do Brna, zabraly a do Voroněže jsem vešla elegantní, usměvavá a vstřícná, jak se na paní ředitelovou sluší.
    Šimon mě představil několika novým tvářím, prohodila jsem několik frází s lidmi, které jsem znala, resp. jsem si myslela, že bych měla znát a skromně jsem reagovala na vyseknuté poklony. Všechno bylo v pořádku do okamžiku, kdy nadešel čas večeře.
    Jako předkrm se podávala terina z kachních jater obalená na slanině Pancetta s marmeládou z červené cibule a balsamicovým octem. Následoval grilovaný Entrecote z mladého býčka, filovaný, na salátu z rukoly se zeleninovým špízem a omáčkou peperoncini ozdobenou chipsem z italské pancetty a jako dezert na závěr se mělo podávat jahodové cerpaciio s mletým černým pepřem, čokoládovou omáčkou a smetanovým parfait s mandlemi a medem.
    Při představě, že bych měla alespoň polovinu toho všeho sníst, se mi začal houpat žaludek jak na bárce uprostřed rozbouřeného moře. Byl zvyklý na popíjecí dietu. To znamená mléčné výrobky, bylinkové čaje, určité druhy ovoce a antacida. A hlavně jsem vše pojídala a popíjela v malých dávkách.
    Vzhledem k tomu, že mi nedělala dobře konzumace masa a cukru, byla jsem při pohledu na menu opravdu bezradná. Budu to muset přenechat osudu, pomyslela jsem si a najednou jsem zaslechla, jak si nedaleko od nás jakýsi starší muž v obleku nevýrazné šedavé barvy, která byla totožná s jeho šedinami, mění společnou jednotnou objednávku a jeho předkrm diktoval úslužnému mladému čísníkovi růže z parmské šunky s perličkami cukrového melounu a kapkami ovocného balsamica.
    Poskočilo mi srdíčko radostí. Instinktivně jsem pokynula číšníkovi, který míjel nás stůl.
    „Chtěla jsem vás poprosit, mám problémy se žaludkem, mohl byste mi namísto hlavního chodu nabídnou nějakou polévku?“
    „Jistě madam,“ mírně se předklonil. Doporučil bych vám krém ze špenátových lístků s hoblinkami parmezánu, parmskou šunkou a zastřeným vejcem.“
    Chvíli jsem mlčela. Musela jsem vstřebat větu, kterou právě vyslovil do nějaké konkrétní podoby pro mě přijatelného jídla.
    „Anebo hovězí vývar s houskovými knedlíčky.“
    „Jste velice laskav, děkuji. Dám si ten špenátový krém.“
    Cítila jsem úlevu. Na těle i na duši.
    „Co to má znamenat?“ spustil zlověstný hlas vedle mne.
    Stále se zářivým úsměvem, dokonale zvýrazněným červenou rtěnkou ve stejném odstínu jako moje psaníčko, jsem se otočila ke svému muži.
    „Na co si to, prosím tě, hraješ, sakra? Co to tu předvádíš?“
    Zaznamenala jsem zvědavé pohledy upřené na nás dva. Můj úsměv nepohasínal.
    „Ale lásko, víš přece, že mám problémy se žaludkem,“ řekla jsem tak, abych uspokojila zvědavce a nevířila zbytečně hladinu jejich pozornosti.
    Postupně začali odklánět hlavy ke svým protějškům.
    „No to snad není pravda, taková nehoráznost. Kdo si myslíš, že jsi?“ nedával si pokoj Šimon.
    „Přestaň už, nic se neděje, všechno je v pořádku,“ snažila jsem se ho uklidnit, když se mi zdálo, že už to přehání.
    „Nechce se mi tomu věřit, co ty si vůbec dovoluješ?“
    Pochopila jsem. Měla jsem se obrátit na něho a zeptat se, jestli můžu změnit svoji objednávku. Anebo ho požádat, respektive poprosit, jestli by mi to nemohl zařídit on.
    Ano, tak jsem to měla udělat. Jenomže to bych riskovala to, že by odmítl.
    Po večeři jsme si vyslechli proslov ředitele firmy, zaměstnanci společnosti si vyslechli poděkování za celoroční práci (od té doby, co byly vymyšleny peníze se přece neděkuje, blesklo mi hlavou), a byla nastíněna další budoucnost a prognóza automobilové společnosti.
    Následovala volná zábava. V salónku se tvořili diskutující skupinky, jejich aktéři třímali v rukách skleničky s alkoholem, který postupně uvolňoval celkovou atmosféru.
    Můj muž mě vložil do ruky skleničku s jakýmsi světle hnědým nápojem a vlekl mě k vysokému holohlavému muži v kašmírovém obleku, po boku s mladou dámou, která se nepřiměřeně smála a měla červené tváře a lesklé oči.
    Šimon oba dva zdvořile oslovil a vzájemně nás představil. Nestihla jsem vůbec postřehnout o koho se jedná, protože můj žaludek se nedokázal srovnat s příliš velkým množství různorodého jídla. A to jsem dělala, co jsem mohla.
    „Tak na zdraví,“ doneslo se k mým uším, já jsem pozvedla číši a oslnivě se usmála na již oslněnou dámu alkoholem a kývla jsem lehce hlavou na holohlavého muže.
    Přiložila jsem sklenku k ústům a naznačila jsem, že upíjím.
    „Vypij to,“ probodával mě Šimon očima, zatímco žaludek díky nosu začal vysílat signály, že už nic nechce.
    „Později,“ šeptla jsem a nechápala, kde beru pořád tu sílu se usmívat.
    „Hned,“ přikázal ostře.
    Mladá dáma v nevkusně kytičkovaných šatech s prázdnou skleničkou a lesklýma očima si nás všimla.
    „Vám to nechutná? To je zvláštní, tak kvalitní koňak a vám nechutná,“ zazpívala falešně.
    „Tak ať se netrápíte…“
    Domnívala jsem se, že ač mírně přiopilá, tak stále soudná blondýnka, mi jde na pomoc.
    „… tak já si to od vás vezmu.“
    Přišlo to nastejno, i kdybych neměla problémy se žaludkem, bylo by mi na blití stejně.
    Muži na sebe pohlédli. Oba se za své polovičky styděli. Akorát jsem nechápala, proč Šimon.
    „To je v pořádku,“ manželka to vypije,“ řekl s lehkostí Šimon a sevřel mi paži tak silně, až jsem se polekala. Podlomila se mi kolena.
    Vzala jsem skleničku a obrátila její obsah do sebe.
    Tak to teda ne, rozzlobil se žaludek a všechno mi to poslal zpět. I s terinou z kachních jater a špenátovým krémem.
    Stihla jsem si akorát dát ruku před pusu. Bohužel, moje dlaň byla příliš malá.
    Kytičkovaná konzumentka alkoholu, která byla mimo dosah mých zvratků, se afektovaně zasmála.
    Jediná.
    Když jsem si na toaletách čistila potřísněné šaty, v hlavě mi stále zněla slova, která křičel můj muž v náhle ztichlém prostoru.
    Z jeho tónu a hlasu jsem zaznamenala jeho pohrdání a svoje ponížení. Ostatním, kterým mě do té doby nepředstavil osobně, při té příležitosti sdělil, že jsem primitivní kráva. Tak nějak mi doznívala jeho pohrdlivá óda ke své zákonité manželce.
    Ač primitivní kráva, vzpomněla jsem si na slova, která v přímém přenosu v televizi pronesl náš ministr financí: Termín infantilní děcko je podobný intelektuální výron jako gerontologický stařec. Primitivní kráva, to by mě zajímalo, jaké přirovnání by pan Kalousek našel pro verbální výron mého muže.
    Asi po třiceti minutách, kdy jsem se dala do pořádku, jsem se vrátila zpět do salónku. Zábava byla v plném proudu. Začala jsem hledat Šimona. Nikde nebyl. Moje oči klouzaly mezi jednotlivými postavami a hledaly Štěpánku s jejím přítelem. Taky nic. Jejich místa byla prázdná, v žádném hloučku nepostávali. Vyšla jsem před hotel. Firemní auto, kterým jsme přijeli do Brna před hotelem na parkovišti nestálo. Štěpánka asi musela šlápnout pořádně do pedálů, přemítala jsem a přiblble se culila. Na druhé straně, je to jeho asistentka, takže jí nic jiného nezbývalo. Možná s ním má po pracovní stránce taky peklo. Naposledy, když jsem s ní mluvila, vycítila jsem, že se ho bojí.
    Vrátila jsem se mezi ostatní a oslovila jsem Zlíňáky, zda by mě nevzali zpátky domů. Hlouček lidí ze dvou aut na mne nerozhodně hleděl a nikomu se nechtělo odpovědět. Po pár vyměněných větách jsem pochopila, že budou mít ještě někde nějakou mezizastávku a neví, kdy přesně by mi mohli zaručit návrat. Větu, že doba návratu je mi lhostejná, jsem nakonec spolkla. Pochopila jsem. Nikdo si to s panem ředitelem nechtěl rozházet. Anebo to bylo ještě jednodušší a pánové se prostě báli, abych jim nepoblila auto.

    Nepříčetně rozčilený Šimon na mne chrlil urážky nejvyššího kalibru. Tváře měl rudé, žíly na spáncích naběhlé, oči zúžené do úzkých štěrbin. Šla z něho hrůza. Napadlo mě, že bych mohla zavolat Kryštofa, ať se přijde podívat, jak to vypadá, když se v pohádce řekne, že příšerný drak dští síru. To jsem ještě netušila, že to skutečně o pár okamžiků později uvidí v přímém přenosu.
    „Už jsi skončil?“ zeptala jsem se a s despektem mu nebojácně hleděla do očí. Svým pohledem jsem neuhnula. Sledovala jsem mimiku jeho obličeje a přemýšlela jsem, kolik svalů má obličej. Myslím, že kolem dvaceti. To by mě zajímalo, jak by vypadal s napíchaným botoxem, představila jsem si a opravdu jsem zaslechla, že jsem se tomu zasmála.
    A pak najednou to přišlo. Tak rychle, že jsem se musela podívat Šimonovi do tváře, abych si podle jeho spokojeného výrazu uvědomila, že mi dal facku. Vypadalo to, že jen tak brzy to neskončí a já jsem měla pocit, že už stejně nemám co ztratit.
    „No jen si posluž,“ řekla jsem vyzývavým tónem. Tak moc vyzývavým, že mi přistála znovu jeho dlaň na tváři. Nemohla jsem si pomoct, bylo to celé jako scéna ze špatného filmu. Jeho rány byly jako tsunami. Všechna to drobná podmořská zemětřesení, která se odehrávala v našem domě, která postupně ničila náš vzájemný vztah, naši rodinnou pohodu a moje zdraví, všechno se to nakumulovalo do ohromných vln, které mě nemilosrdně zalévaly záchvaty hysterie a s jednotlivými bolestivými doteky mého muže jsem cítila přílivy agrese a nenávisti. Šlo to celé jaksi kolem mě, jedna vlna destruktivních emocí střídala druhou, dostala jsem se do jakéhosi deliria, moje patické chování postrádalo logiku. Rozběhla jsem se proti Šimonovi a svými drobnými pěstičkami jsem bušila do jeho rozložitého hrudníku, nahlas jsem štkala a mezi jednotlivými vzlyky jsem volala, ať si poslouží, že je to naposledy. Šimon užasle mlčel a na chvíli byl zaskočen mým náhlým výbuchem. Když si uvědomil, že tam jen tak nečinně stojí a já ho bičuji svými slovy, chytil mě za ramena a odhodil od sebe. Ztratila jsem rovnováhu a v tom jsem zahlédla, jak se otevřely dveře od ložnice a vyděšená Dominika stála ve dveřích s mobilem na uchu a právě diktovala svoje jméno a adresu. Spása, napadlo mě. Nebo začátek pekla. Spadla jsem tak nešťastně, že jsem se svezla do kouta místnosti, kde byly nachystané krabice s vánočními ozdobami. Střepy znamenají štěstí, třeštilo mi hlavou a před očima se mi udělaly mžitky. Najednou jsem uviděla za Dominikou hlavičku Kryštofa a začala jsem se dávit. Na nohy mě vymrštil vstřícný pohyb velkého Šimonova těla k dětem. Něco křičel, ale mě hučelo v uších. Jen jsem věděla, že nesmí sáhnout na děti.
    Šimon zavřel dveře od ložnice a jakoby chytil druhý den, začal mi nadávat, jak to, že Kryštof ještě nespí. Nevím. Nevím, jak to, že ještě nespí, přestože televize je vypnutá. Protože hlavní postavy z nepřístupného filmu se mu ztělesnili přímo v domečku, kde trávil sedmým rokem svoje dětství, které má být šťastné a bezstarostné. Pan a paní Smithovi se zhmotnili a předvedli mu na živo jednu ze scén filmového trháku.

    Dominika mužům v uniformách nadiktovala vše, co potřebovali pro tuto chvíli vědět. Viděla jsem, jak předkládá fotky mého těla a lékařské zprávy a něco jim vykládá.

    „Kryštofe, začíná nám jedno veliké vánoční dobrodružství,“ uklidňovala jsem jeho i sebe, když jsme odjížděli strávit vánoce ke Květákovi
    Spojka, plyn, auto se dalo do pohybu. Křečovitě jsem mačkala volant. Cítila jsem chvění po těle způsobené nervozitou z daleké cesty. A vzrušením. Taky z daleké cesty. Té životní. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a viděla Šimonův dům. Hlavně se nevracet, uvědomovala jsem si. Život je jednosměrka. Kdo se vrací, motá se pořád na jednom místě.
    První zastávka na další cestě životem byla v Praze na Černém Mostě, kde na nás čekal Květák, který včera zdobil kvůli Kryštofovi vánoční stromeček.

    „Maminko, a opravdu už musíme zpátky?“ zeptal se smutně Kryštof s plnou pusou cukroví, sedící Květákovi na klíně. Za pět vánočních dnů s ním strávil víc času než s tatínkem za celý rok.
    „Musíme broučku,“ řekla jsem spíš sobě než dítěti.
    „Víš proč musíš odjet?“ zeptal se Květák Kryštofa.
    „Ne,“ vypustil Kryštof z pusy krátké slovo a hromadu rozmělněných drobků.
    „Abych zase já mohl přece přijet na vámi, ne?“ usmál se Kryštofův miláček a utíral si poprskanou tvář.
    Najednou jsem se vymrštila a sáhla jsem po dálkovém ovládání. Zesílila jsem televizi, která jela jen jako kulisa bez zvuku a na kterou jsem se náhodou podívala.
    „Případ zápalných lahví vhozených do přízemního bytu otřásl v těchto svátečních dnech Zlínskem…,“ šlehala slova z televize stejně jako plameny na obrazovce.
    Nechápavě jsem zírala na záběry ohořelého bytu a slova dobrovolného hasiče mi rezonovala v hlavě. Další, stejně neuvěřitelný, záběr byl na paní, s kterou jsem před pár dny uzavřela nájemní smlouvu.
    „… jsem pronajala minulý týden mladé ženě s dítětem,“ slyšela jsem pravdu, které jsem nemohla věřit.
    Střih, záběr na svátečně nalíčenou a učesanou moderátorku odpoledních televizních novin.
    „…mladá žena byla pravděpodobně obětí domácího násilí… není zcela vyloučené, že pachatelem…“
    Pud sebezáchovy mi velel vytáhnout z tašky mobil. Baterka byla vybitá. Nebyla jsem schopná zkoordinovat své pohyby natolik, abych mohla dát telefon na nabíječku. Udělal to Květák. Po několika vteřinách začala pípat řada signálů oznamujících nepřijaté hovory.
    Kryštof seděl zády k televizi a vybíral z čokoládových čertíků lískové oříšky, které si strkal do pusy.
    „Kryštofe, jestli chceš, můžeš tu ještě pár dní zůstat,“ řekl Květák. „Přemluvím mámu.“
    „Jupíí,“ přiložil mi obklad na roztříštěnou hlavu syn.

    Jakmile Květák s Kryštofem usnuli, začala jsem plakat. Tiše, nešťastně, beznadějně. Plameny ve zlínském bytě, které jsem před chvílí viděla v televizi, spálily moji novou naději a víru.



    Počet stran: 200

    Komentáře

    Přezdívka:
    Obsah komentáře:
    Komentář vložen: 16.06.2016 6:10asDuexy9uepd |

    http://buy-sildenafil.party/ - buy sildenafil http://cipro-antibiotic.top/ - cipro antibiotic http://prednisone20mg.party/ - prednisone http://buy-tetracycline.trade/ - tetracycline http://buy-metformin.xyz/ - metformin http://buy-diclofenac.webcam/ - diclofenac http://colchicine.download/ - colchicine iv

    Komentář vložen: 25.12.2013 16:38nebrec |

    nechtěla jsem psát k dílu, tak jsem se vrátila ještě sem pod tvoji ukázku z knihy. Přečetla jsem ji 23.12. ráno na jeden zátah, dvě kafe, deset cigaret ...
    je hodně dobrá, protože bych o psychickém teroru mohla vyprávět hodiny...našla jsem ale dost odvahy a síly odejít dřív než došlo na rány nebo rozumovou smrt. Proto tvoji knihu chápu a vážně je napsaná výborně... ať ti to píše i nadále a hlavně jiným směrem, nadějným :):) ahoj

    Komentář vložen: 10.08.2013 23:44kulajda |

    snad ještě dodám... toto není konec příběhu.
    Kaliane: elektronicky zatím ne

    Komentář vložen: 10.08.2013 23:03Sionelle |

    Zasažena... takhle už mě dlouho žádnej příběh nedostal... nevím, jestli bych byla schopná přečíst celou knížku... je to nabitý něčím, co tahá... dobře poskládaný písmenka!

    Komentář vložen: 22.07.2013 21:05kulajda |

    Děkuji Vám. Jestli bude srazík, vezmu několik kousků s sebou. Za sto páďo :))

    Komentář vložen: 22.07.2013 21:03kulajda |

    Děkuji Vám. Jestli bude srazík, vezmu několik kousků s sebou. Za sto páďo :))

    Komentář vložen: 19.07.2013 11:17zipp |

    Blahopřeju ke knize, ukázka mě nadchla :)

    Komentář vložen: 20.06.2013 6:15nebrec |

    krásný a smutný příběh člověka, knihu si určitě pořídím, blahopřeju ti k ní

    Komentář vložen: 12.06.2013 18:568hanka |

    desivy pribeh, kolko podobnych sa okolo nas moze odohravat...
    velmi dobre spracovany, skoda,ze tu nie je cely:)

    Komentář vložen: 11.06.2013 22:18Kaliane |

    hodně hustý....
    dokonalá ukázka, škoda že na knihu nemám místo... dá se sehnat elektronicky?

    Komentář vložen: 6.06.2013 11:59zolik |

    Taktež dobrá ukázka, takže držím palce zolik