Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Kniha: Dietnikum

Autor: Blanka Hošková (kulajda)
Cena vč. DPH: 190,-

  • Objednat
  • Sdílej na Facebooku
    Autorka o knize:

    Původně mi kamarádka, která (a opět jsme u těch životních sinusoid) se plácá nahoru a dolů se svojí hmotností a jejím úhlavním nepřítelem se stal jo-jo efekt, řekla, ať píšu o ženách, které stále drží dietu. OK, řekla jsem tenkrát a když jsem začala psát, zjistila jsem, že v knížce chybí patřičná zápletka, nutné vyvrcholení a nezbytné rozuzlení. A tak, jako hlavní linie knihy, vznikl příběh ženy, která nebojuje s jídlem, ale s něčím daleko zákeřnějším.



    Ukázka z knihy:

    Blížily se vánoce. Všude se všechno třpytilo, od sněhových vloček snášejících se k zemi mezi pouličními městskými lampami až po baňky nejrůznějších barev a velikostí ve všech výlohách obchodů. Vánoční koledy zněly v obchodních centrech už od začátku měsíce a autobusy k nákupním střediskům jezdily nacpané k prasknutí.
    „Mami?“ začala nevinně Michalka, když formičkami vykrajovala srdíčka do rozváleného lineckého těsta. „A strejda tu bude na Ježíška čekat s námi?“
    S odstupem času jsem si uvědomila, že tak moc, jako tenkrát, mě vlastní dcera nikdy neranila, byť naprosto nevědomky a bezelstně.
    „Asi ne, Michalko. Bude doma u maminky,“ zalhala jsem a snažila jsem se ovládat, jak nejvíc to šlo.
    „U svojí maminky?“ zeptala se.
    „No jistě. A u jaké jiné maminky by měl být?“
    „U maminky svých dětí,“ s čistotou dětské duše reagovala Michalka a já jsem ucítila palčivou bolest u srdce. Otevřela jsem lednici a nalila jsem si do skleničky červené víno. Tento víkend bude hodně dlouhý, uvědomila jsem si.
    „A on s maminkou toho Lukáše, jak o něm tenkrát povídal, nebydlí?“ rozhodla se Míša udělat si ve své hlavičce pořádek.
    „Ale ano,“ musela jsem nakonec připustit a píchlo mě u srdíčka. Napila jsem se vína. Jednou. Zhluboka. Do dna. Tak, třeba to zvládnu. Nalila jsem si další skleničku a položila ji na okraj kuchyňské linky.
    „A proč nebydlí u nás, když nás má rád?“ kroutila ostrým nožem, který mi před chvílí vrazila do srdce, Míša.
    „Zeptáme se ho, jo?“ napadlo mě a v tu chvíli jsem se rozhodla. Vystavíme s Míšou Muzikanta křížovému výslechu. Usmála jsem se. Napila jsem se. Ostrá bolest lehce otupěla.
    „Ahoj holky, přinesl jsem vám z vánočních trhů trdelníky,“ vytahoval Muzikant dva dny před štědrým dnem ze sáčku sladkou skořicovou pochoutku.
    „Jé, to miluju,“ vypískla Míška a utíkala ke stolu. „Tys byl u stánků?“ svítily jí oči a slizovala si jazykem z horního rtu moučkový cukr.
    „Noo,“ neochotně připustil.
    „A s kým?“
    „Sám.“
    „Jé, to je škoda že´s nám neřekl, mohly jsme jít s mamkou s tebou, že mami?“
    „Tak to asi nemohly,“ řekla jsem si pro sebe a vyčítavě jsem se podívala na svého milého.
    Uhnul pohledem.
    „Budeš s námi u vánočního stromečku?“ dělala si Míša představu o průběhu vánoc.
    „Ne, nebudu Míšo. Je mi to líto.“
    „Je ti to líto? Tak buď s námi. Přece když dospělý něco chce, tak se musí snažit a pak se mu to povede?“ opakovala Míša moje slova, která na ni měla výchovně působit a tvářila se tak samozřejmě, že jsem se musela trošku pousmát. Chytrá panenka to je, pomyslela jsem si a uvědomila jsem si náhlý pocit rozněžnělosti.
    „Ale to doopravdy nejde,“ nejistě se pouštěl Muzikant na tenký led.
    „Ty nás nemáš rád.“
    „Ale mám.“
    „Tak proč s námi nechceš zůstat? Ne na vánoce, napořád,“ rozumovalo děvčátko a upřelo svoje čisté dětské oči na muzikanta. Potom její pohled přeskočil na mě, jakoby hledal oporu, a potom zpátky na něho. Bylo to pro ni přece tak jednoduché.
    Míša stála pod světlem a jednotlivé zelektrizované vlásky, které se jí uvolnily z copánku při vysvlékání svetru, jí kolem hlavy tvořily jakousi pomyslnou svatozář. Její očka svítila jako uhlíky ve tmě a našpulená pusa dodávala jejímu obličeji výraz očekávání. Malý zvědavý andílek.
    „Co to má znamenat?“ podrážděně se zeptal Muzikant a já jsem se škodolibě usmála. Tak tohle asi nečekal.
    „No co? Míša si dělá jasno, jaké bude mít vánoce. A přemýšlí, jak vážný máš důvod k tomu, že nebudeš s námi, že Myško?“
    „Jo. A taky chci, abychom bydleli dohromady. Chci mít taky nějakýho tátu,“ vyrazila dech nejen Muzikantovi.
    „Ale Myško, ty přece tatínka máš,“ snažila jsem se ukormidlovat postupně neovladatelnou bárku uprostřed širého rozbouřeného moře, ale Míša mi dokázala, že moje snaha je marná: „Jo? A kde?“
    „Michalko, přece víš, že je to všechno složitější,“ volala jsem SOS, které nikdo nechtěl neslyšet.
    „No jasně,“ vstala uraženě od stolu a z trička setřepala všechny drobky z trdelníku na zem. Káravě jsem se na ni podívala. Udělala gesto, jako že jí to nevadí a pokrčila rameny.
    „Však ono se to zamete, že?“ řekla jsem přísně, ale zbytečně. Ten večer už bylo všechno ztracené.
    O tři hodiny později byla Míša zavrtaná v peřinách a Muzikant mi vysvětloval, že všechno kolem jeho rozvodu se neuvěřitelně táhne.
    „Ale žádost je podaná, že?“ potřebovala jsem slyšet.
    „Jo.“
    „Jo? Podívej se mi do očí.“
    „Sakra nech toho. Jestli mi nevěříš, tak tady vůbec nemusím být.“
    „Nemusíš tady být?“ zjihla jsem najednou.
    Nemusí, to já přece vím, že nemusí. Ale já chci, aby tady byl. Já potřebuju aby tady byl. Jinak nebudu moct dýchat. Jinak umřu.
    „A chceš?“ cítila jsem najednou, jak mi vlhnou oči.
    „To víš, že jo,“ usmál se konejšivě tím svým pokřiveným úsměvem a já jsem se osvobozeně nadechla. Jo, bez něho bych žít nedokázala.
    Políbil mě do vlasů a přirozeně si mě k sobě přivinul. Přitiskli jsme se k sobě, ale já jsem cítila, jak jsem zdřevěnělá. Najednou jsem si uvědomila, že spolu nechodíme jen tak po městě, že se nevodíme za ruce a nekoukáme se smíchem do přeplácaných výloh nabízejících předražené zboží. Že se schováváme na výletech za Brnem, kde je riziko prozrazení našeho vztahu o dost procent nižší než mezi stánky s medovými perníčky a punčem, kde chodil před pár hodinami se svojí manželkou a které se nakonec (asi) vymluvil na něco neodkladného. Najednou mi bylo protivné, že mě objímá, že svoje ústa noří do mých vlasů, že mě k sobě tiskne. Představa jeho štědrého večera, která mi najednou začala brouzdat hlavou, byla odpuzující. Bude sedět u jiného stromečku, než je ten náš, s jinou ženou, než jsem já a možná se po rozbalení dárků půjde do koupelny umýt novým mýdlem a obleče si nové pyžamo, aby potom…
    „Miluju tě,“ všiml si mých slz a myslel si, že potřebuji zalepit bolístku.
    „Tak mi to dokaž,“ vzlykla jsem.
    Opřel se rukou o moje tělo tak, aby se zaklonilo dozadu a rukou mi zajel pod tričko. Hystericky jsem se rozesmála a z očí se mi rozkutálely velké slzy. „Je to tak absurdní,“ smála jsem se a celá ta situace mi připadala jak ze špatného filmu.
    „Měla jsem na mysli rozvod, ty blbče,“ ztratil se smích kamsi do neznáma.

    Copak můžu za to, že potřebuji k životu druhého člověka? Myslím velkého, dospělého, dýchajícího, hladícího, milujícího? Že se mi to v manželství moc nepovedlo a díky absenci toho všeho lidského a teplého se toho ve mně tolik nastřádalo? Že chci všechnu tu svoji našetřenou něhu a lásku někomu dávat? A od někoho tu jeho brát? Copak je něco špatného na tom, že chci dobře dělat své povinnosti a vybírat si za to dávky štěstí? Že chci žít? Nechci jen přežívat ze dne na den, vychovávat dítě a pachtit se za penězi, abychom měly na přežití těch dnů přežívání?

    Štědrý den jsem zahájila snídaní. Místo vánočky cigareta, místo kakaa víno.
    „Už jsem po snídani,“ usmála jsem se na Míšu a pohladila ji po vláskách, když se divila, proč si nedávám na stůl hrnek s kakaem a talířek s vánočkou, na jejímž lesklém povrchu byla spousta mandlí a rozinek.
    Celý den jsem se držela. Kvůli ní a díky vínu.
    Večer jsem objímala mokrý polštář, chvěla jsem se po celém těle a lízala si rány osudu.
    Od Michala přišla SMS: stastne a vesele!

    „Víš, jaký je mezi vámi rozdíl?“ zeptala se Romana a vyfoukla obláček cigaretového dýmu, když jsem se k ní na otočku na Nový rok zastavila. Podívala jsem se na ni. „Ty doufáš a on ne.“
    „Co on ne?“
    „Ty doufáš, že budete jednou spolu, ale on ne. Co se ti nezdá?“
    „On taky doufá.“
    „Jo? A v co?“
    Měla jsem odpovědět, že v to stejné co já. Že budeme jednou spolu. Ale najednou jsem si tím nebyla příliš jistá. Moje intuice mi napovídala něco jiného.
    „On tak možná doufá, že ti to ještě dlouho nedojde a najde u tebe všechno co potřebuje.“
    „Kecáš.“
    „Nekecám,“ byla Romana úplně v klidu, zatímco ve mně se začínala vařit krev. „Tobě ještě nedošlo, že žijete ve třech? Že žiješ v trojúhelníku? Potichu, nechtěně, ale spokojeně?“
    Mlčela jsem.
    „Hlavně mi neříkej, že tu návnadu, která se jmenuje já se taky rozvedu a na kterou ses docela úspěšně chytila, tak že ji máš ještě pořád v sobě zaseknutou a ze dne do dne s ní proplouváš.“
    Nebylo co dodat.
    „Jsi blázen. Už prosím tě pochop, že on se nikdy nerozvede, že mu to takhle vyhovuje. Je spokojený. Doma má servis jak se sluší a patří a ty mu dáváš to, co mu tam chybí.“
    „Má mě rád. Kdyby mu šlo jenom o sex, našel by si ho mezi jinými.“
    „Jo, ale do těch by musel nejdřív investovat svůj čas a možná i nějaký prachy. A to do tebe, promiň tu upřímnost, už nemusí. Ty mu zobeš z ruky i přesto, že ti v ní nic nenabízí. Jestli chceš, klidně ti ten tvůj problém pojmenuju. Možná si to líp uvědomíš.
    „Jak?“ rozkašlala jsem se, protože jsem už tři čtvrtě roku nekouřila a teď jsem musela sáhnout po cigaretě.
    „Strach ze samoty. Bojíš se být sama, máš panickou hrůzu z toho, že tě nikdo nebude milovat. Že přijdeš domů a tam nikdo nebude.“
    „A na tom je snad něco špatnýho?“ vyjekla jsem hystericky.
    „Ale ne, jistěže ne. Já jen konstatuju.“
    Romana potáhla z cigarety a znechuceně její polovinu típla do popelníku.
    „Jemu to tak vyhovuje a nic měnit nebude. Ani nikdy nechtěl. A ty se s tím poper. A teď už promiň, za chvilku se staví Viktor pro děcka a já potom ještě musím odjet,“ omluvně se usmála a namířila do dětského pokojíčku.
    „Romčo?“ stihla jsem ještě zavolat a hlas mi nekontrolovaně přeskočil. Otočila se.
    „A co mám teda dělat?“
    „Hoď se marod. Měj problémy s Míšou. Odjeď k otci nebo na služební cestu. Přestaň se mu nabízet a uvidíš, co to s ním udělá. Jak moc to myslí s tebou vážně.“
    Vypadala jsem asi dost frustrovaně, protože Romana ještě dodala: „Vydrž to aspoň pár dní. A pak se ti třeba rozsvítí.“
    Když jsem přišla domů, nebyla jsem schopna si ani do večera utřídit svoje myšlenky a tak jsem jednoduše vytočila Romanino číslo.
    „Jen potřebuju vědět jednu věc.“
    „Jakou?“
    „Bude mě mít ještě někdy někdo rád?“
    „Jako tady tento?“ s despektem reagovala Romana. „Každej,“ hodila briskně odpověď do sluchátka a zavěsila.

    888888888888888888888888888888888888888888888888888888888888888888888888888

    „Takže vítej v našem etniku,“ usmála se Romana a mrkla na Pavlínu.
    „No jo, zápisný. Máš?“
    „Cože?“ měla jsem pocit, že jsem za tu dobu, co jsem bydlela v garsonce, ztratila s kamarádkami společnou řeč.
    „No vítej mezi námi.“
    „Mezi námi kým?“
    „Ve skupině. Malé společenské skupině. Naší. Takové ženské etnikum, chápeš?“
    „Ne.“
    „Aha,“ podívala se jedna na druhou. „Tak to bude těžký.“
    „Víš co to je etnikum?“ ujala se výuky Romana.
    „No, nějaká skupina lidí, menšina.“
    „Jo, správně,“ dostala jsem pochvalu od Pavlíny.
    „Historicky vzniklá skupina lidí, mající něco společného. Jazyk, původ, kulturu, tradice.“
    „No a?“
    „No a to jsme my dvě. Tady teď. Ale jinak je nás hodně.“
    „Jenom v Komárově jsou nás mraky.“
    „Koho, vás?“
    „Nás, věčných dietářek, stále přibírajících a hubnoucích, neustále držících diety, permanentně si stěžujících a chronicky začínajících.“
    „Aha,“ pomalu jsem začala chápat jejich filozofii. Jako etnická skupina ženských, který celej život drží dietu a vzájemně je to spojuje, jo?“
    „Jo. A snaží se začlenit do společnosti.“
    „No, ale ta vás snad neodmítá, ne?“ zkusila jsem, jestli jsem všechno dobře pochopila.
    „Ne. Ale ťuká si na čelo a myslí si, že jsme blbý. Jako ty.“
    „A to my nejsme.“
    „Aha.“
    „Jak aha? Nejsme snad, ne?“
    „Ne, jistěže ne,“ nemohla jsem zamaskovat úsměv a sledovala jsem jejich reakci.
    „Co se směješ?“
    „Ne nic, jen tak.“
    „No, a co´s to vlastně původně chtěla?“ uvědomila si najednou Pavlína, že jsme odvedly řeč a znovu na mne s nepředstíraným zájmem pohlédla.


    Počet stran: 200

    Komentáře

    Přezdívka:
    Obsah komentáře:
    Komentář vložen: 8.01.2014 9:29jpe |

    Ahoj/Dobrý den, rád bych nabídl možnost prodeje knihy v rámci akce "mezináridní den knihy a autorského práva", poddrobnosti jsou na nástěnce.

    Díky,

    Jirka Pešaut (JPE)

    Komentář vložen: 21.09.2013 11:58AIR MAX |

    I just added this blog to my rss reader, excellent stuff. Can not get enough! nike air max http://airmax90er.com.

    Komentář vložen: 22.07.2013 21:01kulajda |

    Děkuji Vám... pochvala potěší, kritika posune. Píšu další, snad mě to někam posouvá!

    Komentář vložen: 24.06.2013 0:37Líbalka |

    Opravdu je to velké osvěžení, klikáš si tolika texty a pak na tebe vybafne tohle.

    Komentář vložen: 21.06.2013 17:55robertf |

    Teda mně spadla čelist.Jestli s tímhle stylem neprorazíš, tak už nevím, kdo by prorazit měl.

    Komentář vložen: 18.06.2013 14:56admin |

    Já Ti Blanko moc držím palce. Myslím, že máš talent a gratuluji ke každé tvé další úspěšné knize. Přeji štěstí. Jen tak dál!

    Komentář vložen: 13.06.2013 12:27Líbalka |

    Nevím, četla jsem to jako čtení, vůbec jsem nesledovala text - jestli stavíš slova tak jak si myslím, že se mají, jestli je té přímé řečit moc a nebo málo, možná by se ty uvozovky daly objít, zrovna nedávno jsem si všimla u Herrmanna jak on má hezky v té knize pořešenou přímou řeč... šla jsem si jenom po pocitu, co mi ty věty dávají a fakt po dost dlouhé době tady jsem si říkala, že tohle jednoduchý ze života je o něčem, krásně se to četlo, pořád za tím něco bylo... bylo to jako když vyjde pěknej den, fakt stejněj pocit z toho čtení

    Komentář vložen: 11.06.2013 21:57Kaliane |

    hodně zajímavá ukázka :))
    gratuluji

    Komentář vložen: 7.06.2013 19:08laborantka |

    Já už knížku mám a těším se na úterní literární čtení !!!
    Blani, moc ti přeju, ať jsi brzy slavnou a uznávanou autorkou :)

    Komentář vložen: 6.06.2013 11:55zolik |

    Držím palce , aby se čtenářům líbila ukázka se mi líbila zolik